RC: Papírová města

recenze

Od téhle knihy jsem očekávala celkem dost. S chutí jsem knihu otevřela, ale bohužel, po dočtení zklamaně zavřela. Upřímně, nevím, co si mám o tom myslet. K Johnu Greenovi přihlížím jako k Panu spisovateli, z jeho knih si vždycky něco odnesu, něco ve mě vždycky zůstane a ohledně Papírových měst tomu není jinak. Je to kniha velice moudrá a dokonce i příjemná, avšak něco tam chybí, neboť já jsem občas usínala, i když jsem se do děje začetla po poledni.
Je to ovšem klasická "Greenovka". Všechno je to promyšlené a dobře zpracované. Je to kniha o životě a umírání, což v jeho knihách nesmí chybět. Nesmí se zapomenout také na metafory a různé citáty, které se člověku dostanou pod kůži.

"Jednou prostě musíš přestat hledět k nebi, nebo se nakonec ohlédneš a zjistíš, že i ty jsi někam odletěl."

Styl psaní je mi sympatický a dobře známý, neboť jsem od Greena četla obě knihy, které v ČR vyšly a kniha Hvězdy nám nepřály mě neskutečně nadchla a díky ní jsem si tohoto autora zamilovala. Jeho příběhy jsou čtivé a napsané velice jednoduchou, ale přitom jedinečnou formou. I přes tohle všechno jsem se u čtení občas nudila a stejně jako Hledání Aljašky, i toto jsem četla docela dlouho.
Papírová města jsou rozdělena na tři části. Úplně nejzajímavější my přišla být ta druhá a pak až ta poslední část. Vlastně si myslím, že ten konec byl na celé knize to nejlepší.

Já si vlastně hrozně protiřečím. Nejdřív jsem napsala, že mě tahle kniha zklamala a pak jí chválím. Ono je to asi tak, že na mě Papírová města udělaly celkem dojem tím námětem a vlastně jsem si je dost oblíbila, ale něco tomu chybělo.

Postavy... John Green píše příběhy, které jsou postavené na postavách. Vždycky se celý děj točí kolem nějakého zvláštního člověka. Zde je to Margo, v Hledání Aljašky to byla pochopitelně Aljaška a ve Hvězdách Hazel s Gusem.
Už zmíněná Margo, které lidé s oblibou říkají celým jménem Margo Rothová Spiegelmanová je ve škole oblíbená a proslavená svými příběhy. Až Q. přišel a to, že ji nikdo skutečně neznal. Docela jsem si jí oblíbila. Je vzpurné povahy a přitom jemné duše.
Quentin je ze začátku bojácný kluk zamilovaný do Margo. Znají se od dětství a vždycky o ní měl svou představu. Říká se mu Q. Ke konci už bojácný není, ale i tak mi jeho postava moc nesedla... Byl příliš upjatý.
Radar je asi černoch, nikde jsem se to v textu přímo nevyčetla anebo mi to uteklo, a také nejlepší kamarád Quentina. Je chytrý a připomínal mi nějakého počítačového technika. On vlastně vytvořil Omnislovník, který jsem si "gůglila" a nenašlo mi to nic, co by se tomu podobalo. Rozhodně jsem si Radara oblíbila.

"Na začátku jsme všichni vodotěsná plavidla."

Abych to shrnula: Začátek byl hodně zajímavý, pak děj byl trochu pomalý na rozjezd a konec byl však moc dobrý, řekla bych, takový docela i dojemný.
Není to kniha k zahození, to vůbec ne. Avšak také to není dílo hodno plnému počtu hvězd.
Rozhodně jsem ráda, že jsem si to mohla přečíst a s klidem doporučuji dál, jenom si myslím, že takoví ti nároční čtenáři, jako jsem já, budou mít podobný názor, tudíž je kniha asi vhodnější pro toho, kdo má trochu volnější podmínky pro dobrou četbu, ale nepohrdne moudrem a ojedinělým humorem.

Obálka je nádherná. Myslím, že se moc povedla. Je hodně poutavá a zároveň jednoduchá. I pod přebalem je hezká a originální. No, vlastně všechny "Greenovky" mají úžasné obálky i zpracování.

Komentáře (0)