Rány osudu

recenze

Noční hlasy jsou již čtvrtým dílem série Svítání mé milované autorky Virginie Andrewsové. Tento díl se však od předchozích v mnohém liší. Dochází totiž k velkým změnám v postavách hlavních hrdinů. Tentokrát se podrobněji podíváme na osudy dalších členů rodiny Cutlerových. Tím, kdo celý příběh vypráví, už není Dawn, ale její dcera Christie. Ani tato dívka nebude mít lehký život. Má mnoho společného se svou matkou: obě se dostaly do situace, ve které musely velmi rychle dospět.

Buď chytřejší než já. Neboj se milovat z celého srdce, ale zase nedávej svému srdci přílišnou volnost. Trocha skepse není vůbec od věci, naopak.

Hned na prvních stránkách dojde k drobnému zasvěcení do toho, co se v prvních třech knihách vlastně událo. Christie v podstatě zná temnou minulost rodiny Cutlerových, jen občas neví všechny detaily. I tak ale pochopila, že její rodinu muselo stihnout nějaké prokletí. A bohužel je přesvědčena o tom, že toto prokletí stále trvá.

Christie slaví už šestnácté narozeniny. Je to velmi nadaná dívka, pravděpodobně sdělila talent jak po svém otci Michaelu Suttonovi, tak po své matce Dawn. Touží se stát pianistkou. Rozhodně nechce zůstat v hotelu a později ho vést. Ačkoli její matka Dawn je nyní uznávanou podnikatelkou, Christie dobře ví, jak moc ji umění chybí. Proto neudělá stejnou chybu a bude se věnovat právě umění. Jenže člověk míní, osud mění.... Christie už pokukuje po konzervatořích, na které by se mohla přihlásit a zkusit tak své štěstí. Nejvíce ji lákají ty v New Yorku, právě tam bude příležitost největší. Ale k tomuto městu má velmi komplikovaný vztah Dawn, o svým zkušenostech by dceři mohla mnoho vyprávět. Jak se k tomu postaví? Zdá se, že nastal čas, aby Dawn své dceři dovysvětlila vše, co jí zatím tajila... Jenže pak opět zasáhne osud.

Ani v tomto díle nebude chybět Fern, se kterou si rodina užila spoustu trápení a která neustále rozdmýchává oheň mezi členy rodiny. Co asi provede tentokrát?

Zamrazilo mě v zádech zlou předtuchou. Nehovořila jsem s Fern víc než několik minut, ale srdce mi už tlouklo rychlejším tempem v neblahém očekávání věcí příštích. Teta Fern byla jako blesk z čistého nebe, jako hrom, jenž dokáže otřást základy jakéhokoliv štěstí.

Po všem, co jsem četla v předchozích dílech, jsem byla přesvědčená, že už mě autorka jen tak nevyvede z míry. To však bylo odvážné očekávání. Ona totiž se svými hlavními postavami rozehrála takovou hru, jenž mě několikrát zvedla ze židle. Je až neskutečné, jaké emoce ve mně Andrewsová dokáže rozvířit. Jak moc mě dokáže vtáhnout do děje. A jak moc mě dokáže přesvědčit, že některé postavy musím milovat a jiné nenávidět. Ačkoli si často budete říkat, že tohle už prostě není možné, stejně budete chtít další a další pokračování. Bohužel nás v této sérii čeká pouze poslední díl. Já si ho každopádně nenechám ujít!

Komentáře (0)