Probudím se na Šibuji

recenze

Byla to asi první kniha žánru young adult, kterou jsem přečetla. Moc jsem od toho neočekávala – nějaká nezávazná zábava pro mládež, myslela jsem si. Věděla jsem, že kniha získala ocenění Magnesia litera a to k ní přitáhlo moji pozornost. Při čtení mě tato kniha překvapila úplně ve všem. Jednak jsem se velice ráda vrátila do dob svých vysokoškolských studií. Kromě nezávazného povídání s kamarádkami, setkávání se spolužáky a pozorného sledování života kolem sebe tady ale nechybí skutečné zaujetí pro obor studia a pořádná porce intelektuálního dobrodružství – to vše ve spolupráci s o trochu starším doktorandem. Takže kromě toho, že si uděláte představu o tom, jaké to asi je studovat japanologii na Karlově univerzitě, se tu opravdu dost dozvíte o japonské kultuře a literatuře obzvlášť.

Není divu, že při tom, kolik spolu tráví času a jaká spolu zažijí dobrodružství, přeskočí i milostná jiskra. Bavily mě snad všechny linie příběhu, navíc výborně zkomponované do jednoho celku: milostný příběh Jany a Viktora, Jana jako studentka japanologie, Jana v Japonsku i Jana jako myšlenka. Vše je navíc psáno jednoduchým hovorovým jazykem, takže celá kniha plyne v jakémsi mladistvém tempu a zápalu. Jana navíc pozorně vnímá svět kolem sebe a umí „vyhmátnout“ to, co si kritiku zaslouží. A to jak u nás:
Kristýna se odmlčí a napije se kávy.
„Když jsem ho po těch letech uviděla, vůbec jsem ho nepoznala. Dost zhubnul a v tom mnišskym rouše vypadal tak nějak opotřebovaně. Jiný oblečení nevlastní, protože mniši nic vlastnit nesmí. Ale úplně nejhorší šok pro mě byl, že mě ani neobjal na uvítanou. Když jsem natáhla ruce, že se obejmeme, ustoupil o kousek dozadu, vrtěl hlavou a se smrtelně vážnym výrazem v obličeji opakoval: Ne, ne. To je totiž další z těch posranejch mnišskejch pravidel. Že mnich nesmí sáhnout na žádnou ženu, i kdyby to byla jeho matka. Bráchu potom objal úplně bez problémů, protože to je chlap. Stála jsem tam jako idiot, úplně mě to sebralo, a nakonec jsem se rozbrečela.“
„To je hrozný!“ vytřeštím oči, „po tak dlouhý době tě ani neobejme?“
„Když jsem tam tak brečela, dal se do vysvětlování, že kdyby ho někdo viděl, tak ho vyloučí z tý jejich mnišský komunity nebo co. Tady. V městský knihovně. Tady by ho určitě někdo napráskal“
„No, o to ani tak nejde, že jo. Spíš, že není schopnej porušit nějaký posraný pravidlo ani v případě svý dcery.“
„Přesně tak. Připadala jsem si hrozně podvedená. Najednou mi doopravdy došlo, že z mýho vlastního otce se stal úplně cizí člověk.“
„A bavili jste se teda potom o něčem?“
„Hele, vlastně ani moc ne. Mlel jenom o tom, jak nám rozdělí zbytek svejch peněz, a když jsem pořád brečela, tak se pak za rohem překonal, a tak, aby nás nikdo neviděl, mi podal ruku na rozloučenou.
„Tak to je teda nechutný.“
Kristýna se zatváří odevzdaně.
„No, co nadělám. Myslím, že brácha to nese ještě hůř než já. Hrozně se na tátu těšil. Ale po tomhle výstupu už asi konečně pochopil, že táta se na nás vážně vykašlal. Nejspíš si doteď dělal naděje, že až se táta spirituálně uklidní, tak se třeba jednoho dne vrátí.“
„To mě mrzí.“
„Mě taky. Ale tak to prostě je.“
Potom se Kristýna odmlčí.
„Však ono ho to jednou bude mrzet,“ řekne, „až už to nepůjde vzít zpátky. Neuvědomuje si, o co přichází. Je tak zahleděnej do sebe a do toho svýho buddhismu, že propásne celý naše životy. I ten svůj. A potom, až už to nepůjde vzít zpátky, tak se bude chtít vráti a všechno napravit. Jenomže už to nepůjde.
Možná to nebude v tomhle životě,“ rozvíjí Kristýna svoje úvahy dál, „možná až v dalším. Bude se chtít vrátit, ale my už tady nebudeme. Narazí možná na naše děti, ale ty ho nebudou znát. Bude se točit v kruhu, pořád nás bude hledat a nikdy nebude mít klid.“
Natáhnu se a pohladím ji po ramenou.
„Víš, musím ti říct ještě něco, ale je to hrozná věc, tak to řeknu rychle a pak už se o tom nebudeme bavit,“ povzdechne si, „když jsme se s tátou rozloučili, tak se mi pak v noci zdál příšernej sen. Zdálo se mi, že brácha porušil nějaký mnišský pravidlo a otec ho za to nechal pověsit na kandelábru před obchoďákem, aby všichni viděli, že on s tím nemá co do činění a každýho soudí stejně spravedlivě.“


Tak i v Japonsku:
Japoncům by asi takhle postiženej žralok připadal roztomilej. Oni totiž jsou strašně infantilní. Kamkoli se podívám, všude na mě mrkají nejrůznější oblkudky. Hello Kitty, Pikachu a postavičky z komiksů a televizních seriálů. Japonci jako kdyby měli problém čelit realitě. Svět je ve skutečnosti drsný místo, ale oni se ho snaží udělat roztomilejší. Oblbují se navzájem. Každej obchod, každá restaurace a firma, všechno tady má svýho maskota, svoje logo. Duchy, strašidýlky a zvířátky se to tu jen hemží. A všechno to vydává zvuky. Pikapika, pakopako, gekogeko. Snad každej má figurku nějakýho takovýho zvířátka pověšenou na klíčích, na mobilu, na tašce nebo na zipu u bundy. Jako kdyby všichni zůstali uvnitř dětma. Jako kdyby Japonci nedokázali anebo se báli vyrůst.

A takhle poutavě popisuje Jana svoje pocity, když se pokusila poprvé proniknout hlouběji do teorie literatury:
Stačí chvilka a mám pocit, že mi praskne hlava. Jak tohle někdo může číst? Nedá se v tom vyznat. Hemží se to pojmama až z toho mám mžitky před očima. Vzala jsem si k ruce slovník literární teorie, ale vůbec to nepomohlo, protože jak se v průběhu let měnil význam používanejch termínů, je tu každýmu věnovaná hustě popsaná dvojstránka. Mám pocit, že jsem se ocitla uprostřed pavoučí sítě. Od každýho slova vede milion vláken všemi směry, nedá se v tom vyznat. Stala jsem se snadnou kořistí, uvízlou mouchou na síti pavouka literární teorie.
Zírám do knížek a zoufám si. Když Todorov mluví o motivu, myslí tím úplně něco jinýho než Barthes a než na to člověk přijde, má pocit, že mu vybouchne mozek a že musí nutně spáchat preventivní sebevraždu, než se doopravdy zblázní, svlíkne se a bude nahej chodit mezi počítačema a knihama určenejma ke katalogizaci. A všechny ty jména! A každej si něco myslel! Obvykle o něčem, o čem už si myslel něco někdo před ním. Kdo si to má pamatovat? Jestli si Klíma tohle všechno pamatuje, tak smekám. Nakonec si několik knih vezmu s sebou domů. Moje taška váží přes deset kilo. Začínám chápat, proč se Klíma pořád tak plouží. S takouvouhle váhou na zádech normálně chodit nejde!

Prvotina Anny Cimy mě opravdu nadchla a bavila. Považovala jsem ji sice za oddechovku, ale její děj byl dost propracovaný, v knize jsem se dozvěděla mnoho nového (o japonské kultuře jsem moc nevěděla) a na mnoha místech mě kniha vedla i k zamyšlení nad mým vlastním způsobem života, prožívání vztahů a podobně, což považuji za vůbec nejdůležitější. Zvolený jazyk umožnil děj dost odlehčit a dívat se na vše očima dnešních mladých, kteří se takto vyjadřují.

Komentáře (0)