Přišla dobrá víla?

recenze

Mám jednu slabost – s oblibou čtu knihy, které jsou oceněné nějakou literární cenou. Ráda se přesvědčuji na vlastní oči, zda-li mám na daný příběh stejný názor jako porota udělující cenu a nebo se můj názor zcela liší. Proto bylo jen otázkou času, kdy se dostanu k románu Něžná píseň marocké spisovatelky Leily Slimani (jedná se o její druhou knihu). Obdržela za něj Goncourtovu cenu 2016 za nejlepší román.

Pokaždé když rozčítám novou knihu, jsem zvědavá, jak autor svůj příběh započne. Díky anotaci a sladce vyhlížející obálce jsem si u Něžné písně myslela, že se bude jednat o poklidný příběh plný rodinného štěstí a růžovosti všude kolem. Ale hned první věta mě dokonale vyvedla z omylu.

Byla jsem v šoku! Místo poklidného začátku a pozvolného seznamování se na mě byla vychrlena dech beroucí informace, která nastražila mé smysly a způsobila husí kůži po celém těle. Díky ní jsem si hned udělala jasný názor na některé postavy a má fantazie pracovala již od první věty. Byla jsem zvědavá, jak se bude můj úsudek lišit od skutečnosti.

V příběhu je nám předložen život jedné francouzské rodiny střední společenské vrstvy. Šťastní manželé a rodiče v jednom a jejich dvě děti, které jsou pro ně vším. Myriam je žena, která na své děti odmítá mluvit arabsky (je imigrantka) a mateřská role jí právě přestala naplno uspokojovat. Chtěla by něco víc, cítit se jako ryba ve vodě mezi svými. Chtěla by se vrátit zpět mezi do jedné společnosti, kde působila jako advokátka. Ale vzhledem k tomu, že její manžel Paul je neustále v práci a díky ní i mimo domov, jeví se její přání jako nesplnitelné. Leda že by si domů pořídili chůvu...

S nalezením možného řešení se však nabízí spousta otázek co se potencionální chůvy týče. Já osobně bych své děti nesvěřila jen tak někomu. Rozhodně bych při výběru dala prostor k vyjádření i svým dcerám. Stejně jako u Myriam a Paula, kterým při rozhodování „pomohla“ jejich dcera Mila. A tak se stalo, že do jejich životů vstoupila Louise…

A pak přišla Louise. Když o jejich prvním setkání vypráví, Myriam ráda říká, že to bylo jasné na první pohled. Jako když se zamilujete. Zdůrazňuje hlavně reakci své dcerky. „Sama si ji vybrala,“ dodává s oblibou.

Ačkoliv autorka šetřila na popisu prostředí, psychický vývoj postav vystihla dokonale. Počáteční, téměř euforické nadšení upadá a ze všednosti a samozřejmosti se najednou stává otrava, nucenost a vyhledávání co nejmenšího kontaktu. Něžná píseň je vyprávěna vševědoucím vypravěčem, což dělá tento příběh dramatičtějším. Napínavější je to i díky retrospektivě vyprávění a střídání různých situací, které autorka popisuje v kratších kapitolách a které zakončuje v tom nejnapínavějším či nejzajímavějším bodě. Díky tomu jsem měla knihu rychle přečtenou. Byla jsem udržována v neustálém napětí a zvědavosti a potřebovala jsem co nejrychleji zjistit, co bude následovat.

Co se týče postav, k srdci mi nejvíce přirostly děti - Mila a Adam. Matka Myriam se mi zdála příliš sobecká a neohleduplná. Po přijetí chůvy se od spousty svých mateřských povinností bez výčitek odprostila. Paul, otec, zase za každou cenu honí svou kariéru. Mila navštěvuje mateřskou školu a Adam je spokojené batole.

A pak je tady Louise. Louise je zvláštní. Vypadá jako panenka, její věk je těžko odhadnutelný, je samotářská a tajemná. Její manžel zemřel a dcera Stéphanie už vylétla z tepla mateřského hnízda. O Louise jsem měla již od počátku takové tušení, že se jí muselo stát něco zlého a její minulost není bez poskvrnky. Na druhou stranu se mi na ní líbila její upřímná láska k dětem. Když byla Mila ve školce, nosila Adama v šátku. To mě vrátilo ve vzpomínkách o několik měsíců zpět a díky ní jsem si zavzpomínala na to, když jsem si v šátku nosila svou mladší dcerku. To mi vykouzlilo vzpomínku, která mě zahřála u srdce.

Po dočtení jsem musela souhlasit s porotou, která v tomto případě cenu udělila, protože tato kniha se mi jen tak z paměti nedostane. Když jsem přečetla poslední větu a knihu zavřela, dlouho jsem nad příběhem musela přemýšlet. V podstatě vůbec nikdo nikomu nedá šanci, že vše bude přesně tak, jak má být. A i když mě Něžná píseň šokovala, otevřela mi oči a připomněla, že nikdo neznáme minulost druhých tak dobře, abychom je mohli na základě pár udaných a viditelných informací soudit.

Něžnou píseň rozhodně doporučuji k přečtení. Tato nervy drásající melodie v něžném kabátku vás totiž rozhodně nenechá chladnými. Přála bych si někdy od této autorky přečíst i něco dalšího. Snad se mi to poštěstí.

Komentáře (0)