Příhody jedné nezvedené mrkve

recenze

Anna ze Zeleného domu (1982) / skodovavera

Jsou knihy a knihy. Anne of Green Gables, do češtiny přeložená (a už dávno bohužel zapomenutá) jako Anna ze zeleného domu patří mezi ty, které s námi vydržely už více než jedno století a přinejmenším ještě pár takových vydrží. Odvěká dětská klasika, kterou četly už naše prabáby a která se dědí z generace na generaci. Jak si ale stojí u těch, co už nejsou děti a patří mezi ty pravé a uspěchané obyvatele 21. století?

Dítě už rozhodně nejsem. O Anně ze zeleného domu jsem neslyšela dokonce ani od své mámy, která byla náruživou čtenářkou, a pod rukama jí prošly desítky dětských knih. K četbě mě vedl fakt, že obdivuji knihy, které přežily ničivý dech času. Anne je právě jednou z těch hrdinek, které se vám bez problému vryjí pod kůži.

Jak už to v 19. století bývalo, o siroty bez domova nebyla nouze, hodnou a štědrou rodinu ochotnou se podělit o to, co má, aby ale pohledal. Jedním takovým sirotkem byla Anne. Té bylo jedenáct, když si ji sourozenci Matthew a Marilla adoptovali. Ovšem ne jako dívku, ale jako chlapce, který jim měl pomáhat, jenže nějakým způsobem se tak nestalo. Anne však není obyčejný sirotek, ale rozpustilé a chytré dítě, které žasne nad každou drobností a každou chvíli vyvádí samé lotroviny. A tak se stane, že i neoblomná Marilla jí podlehne.

Myslela jsem si, že by se knížky o Anně Shirleyové mohly líbit náctiletým dívkám, ale přišly mi dopisy ze škol, od prarodičů, vysloužilých vojáků z Austrálie, mladých kluků, dívek z Indie, misionářů z Číny, premiéra Velké Británie – ti všichni mi psali, že milují Annu a její příhody.

Kdyby barvy mohly vyjadřovat povahy příběhů, Anne by byla plátnem s masivním stříkancem zářivě zelené, optimisticky žluté a živelné rudé. Nikdy, ještě v žádné knize jsem nečetla o takovém tornádu, jakým Anne byla. Živelná, chytrá, srdečná, žasnoucí… Tisíce podob, které by obměkčily a rozesmály i toho největšího tvrďase na světě. Absolutně nikdy s ní nezažijete nudu, s jejím vlídným pohledem na svět je navíc docela dost možné, že se na svět budete dívat jinak, než tomu bylo dřív.

Příběh je psán er-formou, co se týče žánru, při čtení máte tak trochu pocit, že čtete pohádku, ne příběh zasazený do 19. století. Krásná příroda, ke které měla Anne (a očividně i sama autorka) velmi blízký vztah na vás přímo dýchá a samotná Anne vás neochudí ani o jedinou kapku deště. Její příhody navíc budete prožívat jako byste s ní opravdu byli – na té střeše, i v lavici pod palebným útokem Gilberta Blytha.

„I’m not expecting a girl,“ said Matthew blankly. „It’s a boy I’ve come for. He should be here. Mrs. Alexander Spencer was to bring him over from Nova Scotia for me.“
The stationmaster whistled.
„Guess there’s some mistake,“ he said.

Gilbert Blyth je Annin zapřísáhlý nepřítel. Jako všechna děvčata, i ji věčně škádlí a nedá jí ani na chvíli pokoj. Naopak Diana je její nejlepší kamarádka s vlasy černými jako vrána. Blízko má ale i k Matthewovi a zásadové Marille. Tento vztah mi popravdě přišel nejkouzelnější – jak se tvrdohlavá a jako by kamenným štítem obklopená žena sbližuje s děvčetem z jejího pohledu problémovým, přesto upřímným a životaplným.

Jistě mi dáte za pravdu, že většina postav, která s vámi přišla do styku, ve vaší paměti nezůstala. Těch pět již zmíněných charakterů vám v hlavě zanechají nejen jméno, ale i něco navíc. To něco navíc je snad na celém románu nejkrásnější – že ke čtenáři hlavní hrdinové přistupují osobitým a důvěrným způsobem, formou, se kterou se můžeme hravě ztotožnit a říct si, že něco podobného jsme už sami prožili. Již zesnulá paní spisovatelka Montgomery to s perem prostě uměla.

Svým způsobem nadčasová a přesto prostá kniha, dalo by se říci určená primárně pro děti, okouzlí v každém věku a čase. Neobsahuje žádné souboje, ani krveprolití, ale obyčejně neobyčejné zážitky jedné siroty, co vlastně žádnou sirotou není, protože navzdory ztrátám si uvědomuje hlavně to, co nabývá. A žádný Gilbert Blyth, co si z ní věčně tropí žerty, tomu nezabrání.

Komentáře (7)

Přidat komentář

---