Love story, nebo něco jiného?

recenze

Hlavně to nikomu neříkej (2017) / skodovavera (167 views)
Love story, nebo něco jiného?
Když se u nás kniha Hlavně to nikomu neříkej ukuchtila pod cejchem #booklab, nevěnovala jsem jí moc pozornosti. Přeci jen, Maťa ze Sveta kníh mě před ní varovala předem a kdybych to měla říct na rovinu, sama jsem tak trochu tušila, že tematika šikany nebude nic pro mě, přesto se však ke mně vlivem čiré náhody dostala a svou šanci si u mě vydobyla.

Hned na začátku jsem si ověřila, že je s čím bojovat. Jednak jsem zjistila, že šikana není to, co bych zrovna dvakrát chtěla načínat, druhak protože je sakra těžké z té žumpy vytvořit něco, co by působilo inspirativně. V tomto jmenovaném případě bylo vše, na co jsem dokázala myslet, bezvýchodná situace, ze které buď hlavní hlavní hrdinka vyjde živá, nebo se v průběhu oběsí. Protože deus ex machina, co do příběhu zasáhl, by v reálu obstál jen těžko.

Snažím se nevšímat si jí. Sleduju pestrobarevnou ulici plnou pestrobarevných lidí spěchajících za povinnostmi a podléhám neodbytnému pocitu, že mezi ně nepatřím. Že jsem jiná.

Na jedné straně agresoři, na druhé straně Eva, postava, se kterou jsem se nedokázala ztotožnit v jediné myšlence. Její bratr Ivo, co jí zakazuje utíkat z boje a měnit školu, jedinec s nezvladatelnými záchvaty vzteku, na druhé straně parta učitelů, co je ke všemu okolo samozřejmě slepá. Eva celou dobu mlčí jak ryba, vlci snězte si mě, já se o nic radši pokoušet nebudu. Ne, že by měla moc na výběr, ale dusit to v sobě nikdy není dobré řešení. Což byl vlastně můj celý problém s knihou. Řešení.

U knih s tímto tématem očekávám rozuzlení, inspiraci, snad i ujištění, že není tak zle, ale… vážně, brát to podle Hlavně to nikomu neříkej, tak budu sedět na zadku, dokud nepřicválá princ na bílém koni. Rozuzlení není totiž postavené na osobním triumfu, ale na živlu, který mají tendenci do YA cpát všichni autoři. Na love story. I když to působí vyumělkovaně, i když to logicky nikdy nemůže fungovat, i když se prvoplánově mělo jednat o něco úplně něco jiného. Prostě tam dáme milého klučinu a všechno se vyřeší.

„Tvoje tvář mě vždycky určitym způsobem fascinovala. Jsi krásná navzdory tomu, že je to nelogické… s jizvou bys neměla bejt… a v tom je tvoje zvláštnost. No, ale krása není o logice, co?“
„Krása,“ odfrknu a musím se na něj zase podívat, abych zjistila, zda nežertuje a nepokouší se mě ponížit jako moji spolužáci. „Nevím, o co ti jde, ale radši toho necháme. „Jestli se pokoušíš bejt milej, nemusíš, nemáš důvod skládat mi nesmyslný komplimenty.“


Upřímně, kdyby se mě někdo zeptal, do jaké kategorie bych knihu zařadila, netuším, co bych měla odpovědět. YA určitě. Ale takové to klišoidní, co všechno řeší láskou? Ne, na to se zde všechno ohledně šikany až moc rozebírá. Ale co tedy? Na konci to má seznam Linek bezpečí, na začátku vzkaz, abychom nemlčeli, ale příběh vyznívá úplně jinak. Holka, která je utiskovaná a zakřiknutá, pravděpodobně i distingovaná… Jaká je šance, že si jí v této životní fázi někdo všimne a tím spíš, že si s ní někdo vyjde? A i kdyby, kolikrát by se tohle řešení zvládlo uplatnit? Jedno procento úspěšnosti? Půl procenta? Setina procenta? A co ten zbytek? Ten si může zavolat na přiložená čísla na Linku bezpečí?

Se stylem autorky jsem v zásadě neměla problém, majoritní výhrady mám ale k příběhu a postavám. Eva mi lezla na nervy snad od samého začátku (Vážně, hned v první scéně jdou ti, co ji šikanují po ulici – totálně na šrot – a ji při pohledu na jejich „rozverné“ chování popadne smích. Jak se s tímhle chcete ztotožnit?), ale co hůř, v jejím okolí jsem nemohla narazit na žádnou dostatečně silnou berličku, od jaké bych se v textu odrážela dál. Agresoři byli zvládnutí dobře, uvedené situace jsem si v reálu představit dokázala, ale všechno ostatní pro mě bylo spíš nepředstavitelné.

Jestli s autorkou začínáte, vřele doporučuji Adaptaci. Hlavně to nikomu neříkej pouze tehdy, pokud vás láká mix klišé love story a šikany, přesto si nejdřív raději přečtěte ukázku.

Komentáře (0)

kniha Hlavně to nikomu neříkej recenze