Co když je v tom něco víc?

recenze

Patrick Ness si u mě udělal zvláštní místo knihou Volání netvora. Samozřejmě, původní nápad pocházel z pera již bohužel zesnulé spisovatelky Siobhan Dowd, proto jsem se dlouhou dobu potýkala s pochybami, zda se mi bude líbit i jeho originální tvorba. Svoje mínění jsem poprvé otestovala s knihou My ostatní tu prostě žijem. Ta se mi velmi líbila, přesto se jednalo o zcela odlišné zpracování, než jaké jsem od Nesse měla tendence očekávat. S již upravenou představou o Nessově tvorbě jsem se pustila i do knihy Něco víc. Mohu se jen dohadovat, jestli mi příběh sedl víc právě kvůli nabitým zkušenostem, nebo mi jednoduše mohl mnohem víc nabídnout, ve výsledku už ale zůstává jen dojem. A ten dojem je mimo jiné nanejvýš matoucí.

V posledním mohutném nápřahu se ho zmocní proud. Nejprve ho kousek odtáhne a pak s ním mrští hlavou o skálu. Narazí do ní s ohromující silou rozbouřeného oceánu v zádech. Už nedokáže ani zvednout ruce, aby se pokusil ten náraz zmírnit.

Pravdou je, že první odstavec této recenze jsem měla hotový už dávno, plánovala jsem si, jak vám tu nakrásně popíši obsah, ještě záhadněji, než oficiální anotace, vy pokývete hlavou a okamžitě si řeknete "Jo, tohle bych si chtěl přečíst!", ale po závratně dlouhé době jsem zjistila, že to tak snadno nepůjde. O této knize nejsem schopná říct cokoliv rozumného, k ději tedy snad jen tolik, že ústředním motivem je smrt, tentokrát však z jiného úhlu pohledu, než tomu bylo ve Volání netvora. Poté, co se hlavní hrdina Seth utopí, dostává se na liduprázdné místo nahý a nerozhodný, zda opravdu zemřel, nebo nějakým záhadným způsobem přežil. Vznikají tak vtipné, i vážné situace s jediným cílem - přijít na to, co se stalo a jak se z toho pekla, ve kterém se Seth ocitl, dostat.

Něco málo k Nessově stylu. NIKDY nic nedostanete naservírované na stříbrném podnose.  Významy skryté mezi řádky, otevřené, nebo nevyjasněné konce a spousta, spousta otázek, jež si budete klást ještě dlouho poté, co některou z jeho knih dočtete. Co se týče románu Něco víc, platí to obzvlášť. A abych poníženě přiznala barvu, já sama jsem po přečtení měla dojem, že jsem mezi řádky nevyčetla vše, co jsem měla. Zábavné na tom je, že u young adult jsem v poslední době zvyklá na přesný opak.

Naslouchá tichu.
Nic. Vůbec nic kromě jeho dechu. Žádné bzučení elektřiny nebo šustění v regálech.
I když zvuk roztříštěných dveří by nejspíš každého tady uvnitř umlčel.
Vyčkává. Ale pořád nic neslyší.

Chápu, že si teď říkáte, že o knize toho zatím mnoho nevíte a že to vypadá na pěknou rádoby filozofickou míchaninu, ale tak to vůbec není. Nebyl okamžik, kdy bych se u knihy nudila, postrádala dějové zvraty, nebo si stěžovala, jakým směrem se příběh ubírá. A když to tak vezmu, ono to bez toho napětí ani nešlo, věci se opravdu začaly vyjasňovat až ke konci, jinak jsem většinou jen tápala a přemýšlela, co s tím vším hodlá Patrick Ness provést.

Něco víc mě naplno přesvědčilo o Nessových kvalitách, které jsem mu možná nevědomky odpírala. Víte co, říkáte si, že zpracoval myšlenku jiné autorky, tak si v podvědomí automaticky odškrtnete, že byste se do budoucna měli mít před jeho tvorbou na pozoru - co když umí dobře psát, ale nemá dobré nápady?. Nikdo mi nemusí připomínat, jak povrchní a předpojatá jsem zčásti byla, young adult, middle grade a nepochybuji, že i literatura pro dospělé Patricku Nessovi nedělá sebemenší problémy. I dnes, kdy už je řada témat vypotřebovaná přemýšlí hbitě a originálně a to všechno umí brilantně převést na papír. A jestli vás ani tohle všechno nepřesvědčilo, kniha má díru v obálce, tak si ji koukejte pořídit. Ale hlavně taky přečíst.

Komentáře (0)