Právo na smrt

recenze

Will
se věnoval všemu, co vás jen napadne. Žádný adrenalin mu nebyl cizí… Jaký
paradox, že na invalidní vozík ho uvrhla „obyčejná nehoda“. Srazila ho totiž
motorka.

Kniha
„Než jsem tě poznala“ od Jojo Moyesové se věnuje tématu, o kterém není příjemné
přemýšlet. Natož pak o něm číst knihu, můžete si říct. Ale pozor. Ochudili
byste se o jedinečný zážitek. Neslibuji, že se nějak nařechtáte, i když tam
jsou pasáže, které mě upřímně rozesmály. Ale kvalita knihy je nesporná a
zaměstná vaši mysl i srdce. Přehodnotíte svůj pohled na život a smrt.


Hlavní
hrdina Will je kvadruplegik. To znamená, že je ochrnutý na celé tělo. Od krku
dolů je nepohyblivý. Může jen trochu hýbat rameny a hodně omezeně jednou rukou.
Takhle si život nepředstavoval a je přesvědčený, že takhle žít prostě nebude.
Nic s tím ani nenadělá péče rodičů a matčio zoufalé naléhání. Rozhodne se
pro kliniku ve Švýcarsku, kde provádějí legální eutanazii. Vzhledem k jeho
možnostem je nutné, aby mu pomohla rodina. To však po matce přeci nemůže chtít!
Ta je nešťastná a dělá co může, aby Willovo rozhodnutí zvrátila. Proto ji syn
dopřeje půl roku. Slíbí, že po tuto dobu počká a nepokusí se o sebevraždu sám.


Zde
nastupuje  mladá, bezstarostná,
upovídaná a trochu praštěná optimistka Luisa. Nyní je bez práce, protože
kavárnu, kde pracovala a chtěla by i nadále, prostě zavřeli. Je úplně bezradná
a neúspěšně shání zaměstnání. Na pracovním úřadě toho pro ni na malém městě moc
nemají a ona ani nemá žádné velké ambice. Žije spokojeně u rodičů.S přítelem, sebestředným
trenérem fitness, se stýká ve volných chvílích a po ničem jiném v životě
neprahne. Snad jen kdyby našla tu práci… Vzhledem k tomu, že maminka se
stará o nemocného dědečka a tatínek nemá práci, protože je sám nemocný, mají
málo peněz a Luisa se musí významě podílet na financování domácnosti. Navíc se
setra rozhodne pokračovat ve studiích a potřebuje, aby ji rodiče podporovali.


Když
úředník na pracovním úřadě jako poslední možnost navrhne, aby šla na pohovor
k postiženému muži, jež hledá asistentku, je z toho dosti rozladěná.
Nejen, že se neumí postarat ani o vlastního dědečka po mrtvici, ale ani o
malého synovce, tak jak by se mohla starat o člověka na vozíku? Nic jiného jí
však nezbude a jde se o práci ucházet. .

Práce
se nakonec nezdá tak strašná, jak si představovala a tak ji přijme, i protože
je dobře placená. Má Willovi dělat jen společnost. Nikdo po ní nechce žádné
speciální  zkušenosti ani odborné
vzdělání. Má být prostě jen veselá a optimistická a zvednout Willovi náladu.


Jenže
to je těžší úkol než se na začátku zdálo.Není to vůbec jednoduché, Will je
nepřístupný. Každý pokus o sblížení bojkotuje a Luisa už ho začíná skoro
nenávidět za jeho hrubost. Avšak vzhledem k tomu, jak je bezprostřední a
přirozená, začne si postupně získávat Willovu přízeň. To stále ještě neví, proč
byla přijata jen na šest měsíců.


Opravdový
šok zažije, když se to dozví a to dosti nevybíravým způsobem a  zpočátku je z toho špatná. Nebyla by to
však ona, aby nevymyslela plán. Za tu dobu, co jí zbývá, ukáže Willovi, jak
krásný může život být a že i člověk jako on si může užít nějakou zábavu. Po
dohodě s Willovou matkou začne dělat vše pro to, aby si to rozmyslel a
chtěl žít. Jenže Luisa je prostě splašené trdlo. Ukvapeně vymýšlí věci, o
kterých ani neví, že Will nesnášel už v době, kdy byl fit. Luisa se ale
fakt snaží a časem se zdokonaluje, už chápe, co Willa potěší a co ne.


Navíc
se jí Will stále snaží dokazovat, jak ubohý a omezený život ona sama žije.
Neustále ji nabízí způsoby k sebezdokonalování a seberealizaci. Ti dva se
brzy sbližují a zajíná jim na sobě záležet víc, než by byli ochotni přiznat.
Proto Luisu úplně srazí na kolena, když zjistí, že i přes to všechno je Will
pevně rozhodnut do Švýcarska odjet. Cítí se podvedena a Willa považuje za
odporného sobce.


Jak
tohle dopadne? Zvítězí láska a upřímné přátelství nad bolestí a beznadějí? Má
člověk právo vzít si záměrně život? Dá se žít kvalitní život s takovýmhle
postižením? Bude fungovat nerovné partnerství? A co sex? A co účast rodiny a
přátel? Měli by ho podpořit a být mu oporou v jeho rozhodnutí nebo by ho
měli přesvědčovat za každou cenu? Třeba i násilím mu v tom zabránit? Kde
je ta hranice mezi povinností a právem na život? Ještě mě napadá spousta
dalších otázek, ale nechám prostor čtenáři, aby si vytvořil ty své.


Tato
kniha dává veliký prostor pro to, aby si čtenář vytvořil svůj vlastní názor.
Záleží na úhlu pohledu každého z nás jestli ji budem chápat jako veselou
nebo smutnou. Je to polemika o sobectví a pochopení. 

Komentáře (0)