Postřehy po přečtení knihy

recenze

Nula kelvinov (2012) / JardazHradce
Postřehy po přečtení knihy
Autorka obdivuhodně bruslí po celý čas probíhajícího děje kolem principielního (ne)vysvětlení fungování stroje času. Osobně se musím přiznat, že k cestování časem mám už léta ambivalentní vztah - na jednu stranu jsem přesvědčen, že vesmír svojí fyzikální podstatou znemožňuje cestování časem tak, jak si to představují literární autoři už od druhé poloviny devatenáctého století. Asi nejsilnější argument v tomto smyslu vynesl Stephen Hawking, který ukázal, že otevřením nějakého typu „brány“ stroje času se v bráně znásobí kvantové fluktuace podobně, jako když vzniká zpětná vazba zvuku mezi mikrofonem a reproduktorem, a že díky tomu dojde k uvolnění energie kvantového vakua, které zničí nejenom stroj času, ale pravděpodobně napáchá škody velikosti výbuchu supernovy či dokonce rovnou vytvoří nový vesmír energií Velkého Třesku uvolněnou právě zapnutím stroje času (zároveň to nabízí cestu k úvahám, jak zkusit čerpat energii kvantového vakua). Na druhou stranu rád a s gustem čtu literaturu a sleduji filmová zpracování, jejichž tematikou je právě cestování časem. Samozřejmě jsem už před léty četl knihu „Cestování časem v Einsteinově vesmíru“ od Richarda J. Gotta, takže vím, že některé extrémní aplikace časoprostorového „zakroucení“ ať už v souvislosti se singularitami či vesmírnými gravitačními strunami či okolo sebe rychle rotujícími černými děrami připouštějí možnost zpětného cestování v čase (ale vždy v souvislosti s nutnou přítomností případných cestovatelů v blízkosti těchto objektů, kde ale panují tak extrémní podmínky, že nevím, kdo a jak by tam dokázal přežít). Vzpomínám si, jak v románu „Fiasko“ si cestování v čase pěkně vymyslel Stanislav Lem, který vstřelil do velké černé díry velké hmotné „kladivo“, které rozvibrovalo černou díry a díky tomu se rozvibroval i časoprostor okolo černé díry, takže v tomto rozvlněném časoprostoru vznikly barychrony a retrochrony, které umožnily vesmírné lodi návrat v čase zpět, atd. Nicméně stále se přikláním k tomu, že populární představa hmotného cestování časem do minulosti je nerealizovatelná. Autorčino řešení cestování časem zpět pomocí sestavení částic tvořících cestovatele v čase je originální a zatím nikdy nikde jinde jsem jej neviděl. Zde si ale myslím, že pokud je toto řešení postaveno na plně deterministickém vesmíru (a jak víme, už matematik a fyzik Pierre-Simon Laplace jeho názornou představou démona, který v okamžiku stvoření světa zná polohu a rychlost všech částic ve vesmíru vidí a zná vesmír jako dobře natažený hodinový stroj, ukázal, že vesmír je daleko spíše pravděpodobnostní a nikoli deterministický), pak se obloukem vyhýbá Heisenbergovu principu neurčitosti a tím pádem to celé stojí „na vodě“. Heisenbergův princip neurčitosti jasně ukazuje, že v jednom okamžiku nemůžeme znát jak rychlost, tak i polohu částice. Což ovšem nevylučuje, že David Settle vynalezl originální řešení, jak se tomuto problému vyhnout. Já se osobně přikláním k názoru, že právě kvantová pravděpodobnostní povaha vesmíru tento princip nakládání s hmotou znemožňuje. Samo o sobě by to znamenalo, že např. každý jednotlivý elektron má něco jako svoji originální „značku“, která jej vždy odlišuje od jiných elektronů, a že tato „značka“ je podložena například tím, kde a jak se v časoprostoru tento elektron vyskytuje již od Velkého Třesku - jenže k jakým koordinátům, vůči jaké vztažné referenční soustavě? A co si počneme s částicemi, které produkují černé díry na hranici horizontů událostí díky efektu Hawkingova záření? Tyto částice tu přece v době Velkého Třesku ještě nebyly. Pokud připustím, že David Settle junior všechny tyto problémy vyřešil, pak potřebuji pochopit jeho motivaci, proč cestoval právě do roku 1970. K závěru knihy jsem jakožto čtenář velice obratně znejistěn, neboť vlastně nevím, zda David, který poprvé cestoval do roku 1970, je ten David, který byl Browningem geneticky stvořen včetně pomalého stárnutí (a díky tomu David hledá příčinu svého „narození“), anebo je to normálně stárnoucí David, který se narodil až po roce 2000 a v roce 2057 sestrojí stroj času (nebo nesestrojí?), se kterým se neúspěšně přemístí do roku 1970 (ale proč právě do tohoto roku?). Zřejmě zde hraje roli časová smyčka, která se minimálně jednou protočila kolem dokola, aby pak byla cestováním do budoucnosti všech pěti aktérů a samonapravujícím se časoprostorem zrušena (až na pár jizev typu déja-vu). Tuhle problematiku si ještě musím dobře promyslet, abych lépe chápal kauzalitu příběhu a také motivace všech pěti hlavních postav. Opět zde musím uznale pochválit psychologickou propracovanost všech jednající postav - skoro jsem u čtení celé knihy ani nedýchal. A motiv sblížení Molly a Davida má rozměry přímo Shakespearovské, a to ve všech ohledech - proti jejich vztahu stojí dokonce celý časoprostor. Tematika samonapravujícího se časoprostoru mi připomíná tematiku oživlého „větru“ z knihy „Večnost omylov“. Cítím, že autorku toto téma oslovuje a že si od autorky žádá svoji pozornost. Ze všeho nejvíce mi tento faktor připomíná popis synchronicity od Carla Gustava Junga (synchronicita jakožto akauzální propojení událostí). Zde se autorka dotýká něčeho, co má (zdá se) hluboký vliv na revizi našeho zaběhlého deterministického vnímání fyzikálního obrazu světa. Začal s tím Jung z pohledu hlubinně psychologického, pokračuje v tom kvantová fyzika se svým „strašidelným působením na dálku“ (viz Alain Aspect a další) a kdoví, co se dozvíme zítra...?

Komentáře (0)

kniha Nula kelvinov recenze