Poslední navěky

recenze

Poslední navěky (2016) / Nikolaoss (167 views)
Poslední navěky
POZOR! POZOR! Kdo nečetl první dva díly, mohl by se tu dočíst spoilerů. Tak ne abyste si pak stěžovali, že vás nikdo nevaroval :).

Svět bez princů jsem dočetla večer a hned ráno jsem se vrhla na poslední díl s názvem Poslední navěky. S knihou jsem vyměnila i záložku – modrou za zelenou, aby mi ladila s přebalem knihy… který jsem sundala a nechala doma na polici… ale tak hlavně že to ladí a můžeme se pustit do čtení :).

V minulém díle jsme Sofii s Agátou opustili ve chvíli, kdy obě snad už konečně našly svůj „šťastný až navěky“ konec. Že není věc tak jistá je jasné už proto, že tu máme další, závěrečný, díl knihy. Zatímco princezna Agáta žije s Tedrosem v Gavaldonu (ne moc šťastně), čarodějka Sofie se svým zázračně omládlým Školníkem se zabydleli ve Školníkově věži (taky žádná sláva), kde zůstal i Fabulář a kniha pohádek o Agátě a Sofii. Fabulář se ale podezřele zasekl a ne a ne dopsat konec. Je tedy jasné, že pohádka pokračuje a jestli brzo nezvítězí dobro nebo zlo, bude s pohádkovým světem konec až navěky.

Pohádkové školství zažije už třetí reformu výuky :) – nejdříve jsme měli klasické Dobro a Zlo, ve druhém díle Dívčí internát a Chlapeckou kadetku a nyní nám nastávají časy inkluzivního systému – tedy všichni dohromady v jediné Nové škole zla. Škole vládnou Školník Rafal a jeho královna Sofie a učí nejen Nikdyvíce, ale i Navěky jak bojovat za Zlo. Dobro a zlo se mají brzy střetnout v závěrečné bitvě a zvítězit může jen jeden. Vše záleží na tom, jestli se Sofie dokáže vzdát svého vysněného šťastného konce a zničí Školníkův prsten, čímž ho zahubí a vyhraje dobro… a nebo taky ne.

Největší sranda v této knize bylo setkání Agáty a Tedrose s poněkud přestárlými hrdiny původních pohádek :). Obézní a protivná Popelka, revmatický Pinocchio, Jeníček a Mařenka v kolečkových křeslech a Petr Pan taky poněkud zestárnul a zdědkovatěl :). Těmto veskrze kladným hrdinům jsou v patách jejich původní zlosynní protivníci a snaží se je tentokrát spolehlivě zamordovat, aby přepsali konec pohádek ve prospěch zla. A co by to bylo za pohádku, kdyby vůdcem odboje proti zlu nebyl samotný Merlin. Agáta a Tedros jsou na cestě do školy zla, kde chtějí přesvědčit Sofii o tom, že Školník není její pravá láska a že po jeho boku ji šťastný konec nečeká. Mezitím Sofie přesvědčuje samu sebe o tom, že Školník pravou láskou je a rozhodne se za něj bojovat. V umírajícím pohádkovém světě se tedy dochází k poslední epické bitvě mezi dobrem a zlem…

Mnozí vytýkají závěrečnému dílu pohádkově-vzdělávací trilogie přílišnou rozvláčnost. Mně to nejdříve tak nepřipadalo, ale teď, když nad věcí uvažuji zpětně, na tom možná něco bude. Ne že bych chtěla ubrat celých sto stran, jako mnozí, ale v některých pasážích mohl pan autor svoje tvůrčí choutky lehce utlumit a knize by to na ničem neubralo. Celkově se mi třetí díl líbil asi nejméně, ale počítám, že to je mým vztahem k tomu moulovi (rozuměj Tedros). Zdál se mi tu na pohádkového prince moc nejistý, bezradný… prostě nikdo, o jehož rámě bych se chtěla jako princezna opřít :). Zato lasičák Hort, to už byla jiná kávička :) asi bych mu tu Sofii i přála. Rozhodně dělá vše proto, aby si ji zasloužil. Sofie si udržela svoji paličatou sobeckost a Agáta svou naivní dobrotu pozvolna ztrácela – obě dívky mi připadaly dobře uvěřitelné. Je jasné, že knihu psal chlap – ženské hrdinky jsou parádní a muži nestojí za moc. Prostě muž neumí napsat toho nej prince, co by o tom taky jako chlap mohl vědět, že :). Čarodějnické trio Hestera, Bledule a Otylka se stále a až do konce udržely na zářivém výsluní mojí čtenářské přízně.

Obě hlavní dívčí hrdinky se v knize musely postavit čelem ke svým vlastním nejistotám, představám a očekáváním, aby mohli zjistit, že šťastný konec nemusí být vždycky jen takový, jaký si původně představovaly a že i to, co se nejdříve jevilo jako nepředstavitelné, může být nakonec to pravé. Ať už s princem nebo bez prince. A že svět, ve kterém žijí, není černobílý a nedělí se jen na čisté zlo a čisté dobro. A že mezilidské vztahy jsou věc složitá.
Protože vztah princezny Agáty a prince Tedrose nebyl nejdříve nijak růžovoučce načančaný a jen sladce zamilovaný, za což má pan autor body k dobru. Občas totiž – vlastně docela často – byl plný dohadování a nedorozumění a oba nejdříve museli najít ve vztahu sami sebe, aby mohli být šťastně spolu. Jejich konflikty a problémy působily dost realisticky a vlastně jsem se ani nedivila, že si s určitými věcmi oba lámali hlavu.

Krom několika nevýznamných maličkostí knihu hodnotím maximálně kladně. Jsem ráda, že trilogie o škole pohádek bydlí u mě v knihovně, i přes to, že bych už pohádkám měla dávno odrůstat, či spíš bych měla pomalu zapomínat, co to vlastně je :). Ale to by byla škoda. Připravilo by mě to o tuhle báječnou sérii. Takže všem doporučuji!

Pohádkám zdar a žijte šťastně až na věky!

Komentáře (0)

kniha Poslední navěky recenze