Poslechni si píseň a umři!

recenze

Skleněná těla (2016) 4 z 5

/ Babouš

Goethův román z roku 1774, Utrpení mladého Werthera, spustil vlnu sebevražd mezi mladými muži, kteří se s nešťastným hlavním hrdinou ztotožnili. Román dal vzniknout pojmu označující tento druh sebevražedných epidemií. Někteří vědci hovoří o Wertherově efektu.

Současné Švédsko také zasáhne epidemie sebevražd. Nejpodivnější je, že neumírají chudí, nemocní nebo jinak utrápení. Je to jako kdyby se sebevražda stala něčím cool, něčím, čeho chce dosáhnout každý druhý teenager se zlomeným srdcem.

V novinách se o tom nepíše a v televizi nemluví. Proč? Právě z obav, že se spustí „Wertherův efekt“. Komisař Jens Hurtig ze stockholmské policie dostává za úkol odhalit, co za sebevraždami mladých lidí stojí. Najednou objevuje, že vedle toho každodenního světa usměvavých lidí v košilích a kostýmcích, lidí, kteří se zajímají o svět kolem sebe, chodí do kina a do divadla a ve volném čase sportují, existuje ještě jeden svět. Svět melancholie, ve kterém se mladí lidí sebepoškozují, opíjejí do bezvědomí, berou drogy a poslouchají hudbu, která je v této životní volbě podporuje.

Víc o ději snad není potřeba dodávat. Skleněná těla jsou novinkou od autorů thrilleru Vraní dívka, který tady na Databázi svého času vzbudil poměrně velkou kontroverzi o tom, co je umění a co už je jenom snaha o provokaci.

Trilogii o Vraní dívce jsem přečetl, ale měl jsem k ní výhrady. Navzdory úspěchu u ostatních čtenářů jsem tomu přístupu „budu si číst o hrůzách, které si lidi dělají mezi sebou,“ nějak nepřišel na chuť. Zaujalo mě to a některé pasáže si pamatuju dodnes, ale není to kniha, ke které bych se vracel.

Skleněná těla ovšem mají vyšší úroveň než Vraní dívka. Ačkoliv jsou postavené na podobné šabloně – rozkrývání děsivých činů psychicky narušeného jedince/jedinců, jakoby se autoři už dokázali oprostit od laciné snahy šokovat. Skleněná těla jsou pořád nepříjemnou četbou, ale při jejich čtení jsem měl alespoň pocit, že tady ty děsivé situace a mrazivé scény mají opodstatnění.

Navíc psychicky narušený zde není pouze pachatel, ale také oběti. Ke spáchání sebevraždy už jsou v podstatě rozhodnuté a stačí je jen popostrčit. Je na místě klást si otázku, zda je Černá melancholie záporák, nebo jenom další oběť.

Oproti Vraní dívce jsou Skleněná těla čtivější. Líbí se mi ten styl autorů, kdy kapitolu začínají nějakým konstatováním, citátem nebo zajímavým faktem. Před psaním si o duševních poruchách a sebevraždách museli udělat úctyhodnou rešerši.

Kromě vyšetřovatele Jense Hurtiga v knize vystupuje jeho homosexuální spolubydlící Isaac, muslimská knihařka Aiman, mladičká adoptovaná Vanja, která má nakročeno k tomu stát se další obětí Černé melancholie a objeví se i staří známí. Patolog Ivo Andric a komisařka Jeanette Kihlbergová, které si čtenář může pamatovat z Vraní dívky.

Je zajímavé, že třebaže je kniha pochmurná až melancholická, na několika místech prosvitne humor. Černý, ale humor. Nejvíc je to patrné v závěru, kde autoři obvykle děkují svým agentům, rodičům a domácím mazlíčkům, Erik Axl Sund napsal prosté „Děkujeme Justinu Bieberovi.“ A působí to úžasně trefně. Jednak to je narážka na to, že hudba ve Skleněných tělech hrála důležitou roli coby příčina sebevraždy (díky, Justine!) a jednak jako jízlivé dloubnutí všem těm patetickým díkům, které nikoho nezajímají, ale autoři poslední dobou mají pocit, že „to tam musí být“.

Fanoušci Vraní dívky by si Melancholii neměli nechat ujít a knihu doporučuji i ostatním čtenářům, kteří mají chuť vyzkoušet něco trochu jiného, něco temnějšího, něco na hraně až za ní.