Po zimě nastává jaro

Prokletí - Jaro komisaře Ricciardiho
Neapolský spisovatel Maurizio de Giovanni, který je v zahraničí známý díky svým detektivním příběhům s podivínským komisařem Ricciardim, je zpět se svou další knihou. Tak jako po každé noci následuje nový den, tak po zimě nastává oteplení.

Do českého čtenářského podvědomí se Maurizio de Giovanni dostal díky prvnímu případu (s již zmíněným komisařem v hlavní roli) nesoucímu názvem Bolest - Zima komisaře Ricciardiho. Po roce přichází na pulty knihkupectví nový případ, tentokráte nesoucí název Prokletí - Jaro komisaře Ricciardiho. Jen pro zajímavost, v zahraničí v roce 2017 vyšel již dvanáctý případ této série.

Autorovu první česky vydanou knihu jsem četla a byla jsem z ní nadšená. Mám ráda detektivky, avšak volím raději ty komornější, kde není až přehnané množství krve. Maurizio de Giovanni se mi svým komornějším způsobem vyjadřování trefil do noty již jednou, takže Prokletí byla jasná volba. Těšila jsem se, až se opětovně shledám se svérázným Ricciardim a jeho jediným přítelem, praporčíkem Maionem.

Musím tedy říct - páni! Je u mě pravidlem, že po nějaké době děj přečtených knih zapomínám a v paměti mi zůstávají jen ty, které za to opravdu stojí. Měla jsem obavu, že z první knihy mi toho ve vzpomínkách mnoho nezůstalo, ale poté, co jsem začala číst Prokletí se mi vybavoval děj předešlého případu. Tento autor se mi dokázal dostat pod kůži. Myslím si, že k tomu napomohl fakt, že Jaro komisaře Ricciardiho se odehrává měsíc po vraždě tenora, která byla předmětem zájmu prvního případu.

Přišla jsem si, jako kdybych přišla na návštěvu ke známým, u kterých jsem nebyla jen pár dní - komisař je stále stejný podivín, který je „tajně“ a nevinně zakoukán do Enriky. U všech ostatních lidí je stále stejně neoblíbený a jemu to je ale pořád úplně ukradené a záleží mu jen na práci a na tom, aby mohl utišit ty hlasy kolem. Ricciardi má totiž „dar“, který je pro něj spíše přítěží - vnímá poslední slova a pocity obětí, kteří umírají násilnou smrtí. Po této informaci je zcela samozřejmé, proč pracuje s takovým nasazením a proč si nedá pohov dříve než daný případ vyřeší.

V případě Prokletí se dostáváme do dubnové Neapole roku 1931, v níž právě na svůj trůn pomalu ale jistě usedá jaro. Ačkoliv jsem nečetla originál knihy, protože italsky neumím, musím ocenit překlad, o který se postarala Helena Schwarzová. Ta si totiž tak krásně pohrála se slovy, že jsem se cítila být součástí příběhu díky všem vjemům. Jako kdybych přicházející jaro a vůni těžké hlíny vnímala vlastním čichem a byla tomu přítomna.

Ve svém druhém případu komisař řeší případ staré dámy jménem Carmela Caliseová, jejíž život se na první pohled zdá být nudný. Čím hlouběji se však do případu dostáváme, zjistíme, že ona stařenka vůbec nebyla tou svatouškovskou bábinkou, kterou bychom si mohli představovat. Carmela totiž ve svém volném čase nejen „četla“ z karet, ale zároveň i půjčovala peníze těm, kteří to potřebovali. Samozřejmě bez pořádného úroku by to nešlo. Takže v tuto chvíli se nabízí hned několik desítek potenciálních vrahů, protože ve třicátých letech v tehdejší fašistické Itálii stačilo málo k tomu, aby někdo někoho zabil. Tehdy totiž existovaly pouze dvě společenské vrstvy - bohatí a chudí. Nic mezi tím. Teď se nabízí otázka, zda-li se někdo takovýmto ohavným způsobem pomstil a nebo si prostě jen vybil vztek?

Mohli tu ulici pojmenovat jakkoli, její jediné, pravé jméno bylo „rozhraní“. Hranice, která rozděluje dva tak odlišné lidské světy, jako je den a noc, na věčnou tichou válku. Každý z těch, co se snažil zachytit okraje jeho kabátu, si myslel, že je nositelem zvlášť ubohého osudu.

Kromě řešení případu jsme zároveň součástí každodenních situací několika postav. Vedle hlavního děje se totiž v příběhu odehrává i několik vedlejších, které jsou neméně důležité. Líbila se mi vedlejší dějová linka týkající se komisařova kolegy a přítele Maioneho a jedné dámy v nesnázích. Vše totiž bylo úplně jinak než jak se mi na první pohled zdálo.

Musím se přiznat, že stejně jako při řešení prvního případu, jsem i tentokráte při hledání pachatele byla vedle jako ta jedle. Celou dobu jsem měla svého podezřelého, který i když nebyl tím nejsvatějším, tak nevraždil. Při rozuzlení jsem opět koukala s pusou dokořán. Líbilo se mi, jak se autor snažil nedělat rozdíly mezi společenskými vrstvami, podezřelým a pachatelem jsou lidé, do kterých by to na první pohled nikdo neřekl.

Pokud bude nakladatelství Epocha pokračovat v této báječné detektivní sérii, což věřím, že bude, mělo by dále následovat Léto komisaře Ricciardiho. A léta já se nemohu dočkat. Navíc se nemohu dočkat další krásné obálky, neboť černobílá jen umocňuje tísnivý a nejistý dojem historických událostí tehdejší doby.

Knihy tohoto neapolského spisovatele lze číst bez znalosti předcházejících knih. Je v podstatě jedno, po které čtenář sáhne dříve, já bych však doporučovala hezky popořadě, protože tento autor rozhodně stojí za povšimnutí a za krátký čas, který s ním strávíte. Píši o krátkém čase, neboť jeho knihy se čtou dalo by se říci samy. Pokud navíc plníte knižní výzvu zde na Databázi knih, tak se vám jeho knihy hodí do tématu číslo 14.

autor: monushka · 11. ledna v 19:43 · přečteno 496x

Komentáře (0)