Pasažérka

recenze

Ať brána třeba nejužší a sudba plná trestů jest
však pokud kráčí o duši, jsem kapitánem všech svých cest.
William Earnest Henley

Na knihu mě nalákala opravdu krásná obálka spolu s tématem cestování časem. Od přečtení série Drahokamy jsem se do tohohle tématu zamilovala a bylo tedy jasné, že si další podobnou knihu nenechám utéct. Pasažérka byla trochu stejná, ale v lecčem malinko jiná:

Sedmnáctiletá Henrietta žije s matkou v Londýně, je velmi nadaná houslistka, která svému talentu obětovala už hodně, dokonce i lásku, přátele a jiné koníčky. Housle jsou její život a být virtuoskou její největší sen. S matkou nemá moc dobré vztahy, spíš takové uzavřené a poslední dobou si moc blízké nejsou. Co je spojuje nejvíc, je jejich vzájemná podoba.

Děj knihy začne být zajímavý v momentě, kdy má Henrietta odehrát svůj debutový koncert, jenomže všechno se pokazí – Etta skočí v čase do minulosti, či spíš by se dalo říct, že je unesena. Tou, kdo jí strčí do průchodu časem je Sophie, dívka z rodu Ironwoodů, cestovatelka časem…
A najednou jsme úplně jinde. Pryč z moderního Londýna, na pirátské lodi, kdysi dávno v osmnáctém století, konkrétněji v roce 1776. A zde se do hry dostane další důležitá osoba. Pirát Nicholas Carter…

Už z toho, že tu máme dívku v ne moc dobré situaci, zlouny, kteří sledují vlastní sobecké cíle a pana úžasňáka lze usuzovat, že půjde o klasickou YA knihu, která bude vyšperkovaná cestováním v čase. Pro tento typ knih je zásadní nejen zápletka a příběh samotný, ale i ústřední dvojice postav a to, jak se podaří vytvořit vztah mezi nimi. Pasažérka sice obsahuje zajímavou myšlenku a příběh vůbec není špatný, jenže... To, co tentokrát nebylo to pravé, byla ona veledůležitá dvojice. Nějak mi to s nimi nesepnulo, či spíše se přerušovalo spojení.

Vytvořit si vztah k Henriettě mi trvalo docela dlouho. Nevím proč, ale nedařilo se mi najít na ní něco, co by ji se mnou propojilo. Její hraní na housle a to, co tomu obětovala, bylo sice obdivuhodné, ale ona sama byla pro mě neurčitá. Chápala jsem její motivy k tomu, co v knize dělala, byly vysvětleny velmi dobře, jenže jsem je z ní necítila. Dokonce i její láska k Nicholasovi se mi zdála zvláštní, taková neprožitá a samozřejmá. Postupem příběhu moje napojení na ni kolísalo, někdy to bylo už skoro v pořádku a chvílemi mi byla lhostejná. Tohle strpím u vedlejší postavy, ale hlavní postava by měla být výraznější.

Nicholas byl taky tvrdý oříšek. Na lodi, hned na začátku knihy, se mi zdál zajímavý a přitažlivý. Námořník, který ukořistil svoji první loď a chtěl si splnit sen stát se kapitánem. Vše si vydřel vlastníma rukama, svojí odvahou a navzdory svému míšeneckému původu a tomu, že se narodil jako otrok. Obětoval hodně, stejně jako Henrietta houslím. Měl nakročeno k tomu stát se opravdu dobrým hlavním hrdinou. Jenže láska z něj udělala nejistého a slabého tvora, který se tolik strachoval o Ettu, až mi to místy připadalo nevěrohodné. Kam se poděla ta jeho síla, rozhodnost? Nevěřím tomu, že by se takto slabošsky a zoufale choval muž - námořník z osmnáctého století – takhle se teda hrdinové nepíšou.

Celá romantická linka mohla být lépe zvládnutá. Působila, jakoby paní autorka tlačila svoje postavy do vztahu násilím a zbytečně rychle. Nejdříve to bylo takové jemné a milé a pak najednou přišel obrovský skok, chyběl moment napínavého jiskření a přišla rovnou divoká vášeň, kdy oba nedokázali nechat ruce na pokoji. To by mi ještě ani nevadilo, jenže to bylo celé jakoby ploché. Věděla jsem, že je to k sobě táhne, jen jsem měla potíž to z textu vycítit. Navíc nevěřím, že by Nicholas dokázal překonat dobové a rasové předsudky tak rychle. Jejich vztah tak pro mě byl nejslabším vláknem celého příběhu.

Motiv cestování v čase mě ovšem nezklamal. Myšlenka cestování bez nutnosti použití nějakého přístroje nebo magického předmětu byla zajímavá. Líbilo se mi i to, že po světě byly různé průchody do jiných časů a každý vedl do jiné doby, jen to chtělo vždy najít ten správný. Ta myšlenka je neuvěřitelně lákavá a probouzela ve mně zajímavé touhy a nápady, jak bych takovou dovednost dokázala využít. Dobře to vyjádřila Henrietta:

„Jaké by to bylo, pomyslela si, cestovat kamkoliv a do kterékoli epochy? Stanout v srdci dávno zaniklé říše. Přeletět kontinenty a podívat se na všechny divy světa, dokonce i na ty zaniklé. Sedět v hledišti vídeňského Divadla u Korutanské brány a poslouchat první uvedení Beethovenovy Deváté. Poprosit o lekci samotného Bacha za jeho lipských let.“

V příběhu využila paní autorka hned několik epoch, kterými svoje hrdiny prohnala. Nejvíce mě bavila asi hned ta první – na lodi v Atlantiku. Škoda, že se tam příběh trochu nepozdržel, i když chápu, že bylo potřeba popohnat děj dál. Na zámořskou plavbu nebyl čas, protože Henrietta musela čelit svému únosci, starému Ironwoodovi, hlavě všech cestovatelských rodů. Dědek po ní něco chce a to něco nebude snadné najít. Pátrání zavede Ettu a Nicholase nejen do několika časových epoch, ale i všude možně po světě. A aby to nebyla jen procházka růžovou zahradou, někdo je celou dobu pronásleduje a vypadá to, že se nebude rozpakovat jim ublížit.

Kniha byla psána poměrně jednoduše, jen v některých scénách měla paní autorka snahu sklouznout k možná až přehnané poetičnosti a překombinovaným metaforám. Hlavně se jednalo o scény romantického ražení. V průběhu čtení jsem zjistila, že mi to vlastně ani nevadí. Od knihy jsem očekávala příjemnou a oddechovou záležitost a přesně to jsem také dostala. I když se paní autorce moc nepodařilo zaujmout mě city mezi hlavními hrdiny, bohatě mi to vynahradila tím časocestováním a dokázala ve mně probudit chuť si přečíst i další díl.

Co chválím je to, že dokázala krásně oddělit jednotlivé úseky dějin, takže jsem neměla problém určit, kde se hrdinové právě nacházejí a celkově byl děj nekomplikovaný, takže ztratit se prostě nešlo. Princip cestování časem byl taky poměrně jednoduchý a dobře pochopitelný, proto stačilo těch pár uvedených informací na to, abych se v novém knižním prostředí bez problémů zabydlela. Z postav mě zaujali především záporňáci, protože se jevili jako mnohem větší osobnosti než ti kladní. Nepochybně to budou oni, kteří budou hýbat dějem v dalších dílech.

Knihu tedy hodnotím jako spíše průměrnou, ale s potenciálem ke zlepšení. Pokud paní autorka dokáže udržet zajímavou dějovou linku a podaří se jí vzpamatovat Nicholase a vyšperkovat jeho vztah s Henriettou, mám pocit, že bude série celkově čtivá. Pevně věřím tomu, že to nejlepší si pro mě paní autorka schovává do dalších dílů :).

Knihu bych doporučila těm, kteří hledají něco příjemného k oddechu. Tentokrát bych ale čtenáře rekrutovala spíše z mladších ročníků. Jednak je pro ně především určena a také je odpovídajícím způsobem napsána. Netvrdím, že nedokáže zaujmout i starší čtenářky, protože sama jsem živým důkazem, že dokáže, ale těm už trochu zkušenějším bude v knize chybět jiskra mezi hlavním párem.

Komentáře (0)