Otrokyně sadistů: marně jsem volala o pomoc, nikdo mi nevěřil

recenze

Otrokyně sadistů: Marně jsem volala o pomoc - nikdo mi nevěřil (2010) / denisa7430
Otrokyně sadistů: marně jsem volala o pomoc, nikdo mi nevěřil
„Lidé vydrží víc, než věří.“ – 117

Silvia rozhodně neměla lehké dětství už v tom smyslu, že byla nechtěná a svými rodiči odložena. Naštěstí se jí ujali prarodiče, kteří jí potřebnou láskou zahrnovali, ale už bohužel nestačili zvládat dívčí temperament. Ano, Silvia byla problematické dítě, špatně se učila, a to ne snad proto, že by jí to nešlo, ale prostě proto, že se jí učit nechtělo. Jak věk narůstal, dostávala se do blízkosti nedobré party lidí, obdivovala mladistvé, co chodí za školu a dělají si co chtějí, obdivovala mladé, co kašlali na práci a povinnosti a jen se tak poflakovali. Bohužel nepomohlo ani několikeré umístění do dětského výchovného domova či domova pro tzv. padlé dívky. Odevšad utekla. Chvilku hrála hodnou a pak do toho všeho zase spadla.

Až jednoho dne potkala Ralfa, hodného, rozumného, klidného, který ji na rukou nosil. I od něj pak Silvia utíkala, protože se jednoduše nudila, neměla, co na práci. Nedokončila ani základní školu, nechodila do žádného zaměstnání. Právě Ralf ji seznámil se svým kamarádem, který nakonec Silvii zaměstnal jako chůvu pro svou tříletou holčičku Carlu. Rodina Seyfertových navenek působila jako harmonická rodina, dobře situovaná, s dobrými mravy. V širokém okolí byla respektována. To Silvii uklidnilo a celá její rodina, spolu s Ralfem, v této fázi cítila, že se může postavit na vlastní nohy. Jenže nic není takové, jak se na první a ani druhý dojem může zdát. Ze Seyfertových se vyklubou sadističtí sexuální zvrhlíci, kteří Silvii po dobu 18 měsíců (1982-1983) vězní v kobce na řetězech a ve volných chvílích ji sexuálně i jinak mučí.

Po osvobození je Silvia psychicky i fyzicky na dně. Moc jí nepřidá ani fakt, že o jejím výpovědím vůči bohulibé a oblíbené rodině skoro nikdo nevěří – hlavně policie. Média si na ní smlsnou, a nakonec je to ona, kdo je veřejně špiněn a haněn.

V době, kdy zjistí, že je už půl roku těhotná, se zaplete s mužem, kterého si i přes všechny rány, které od něj schytává, pojme za manžela. Klaus nejde pro ránu daleko, avšak nedá mu ani moc práce Silvii přemluvit k vyzkoušení nejrůznějších drog. Později s ním zplodí další dítě.
Kdo chce kam, pomozme mu tam: Silvia se stala drogově závislou, je odsouzena na čtyři roky podmíněně, děti jsou jí odebrány a umístěny do dětského domova.

Kniha byla čtivá, o tom žádná, ale hlavní hrdinka můj soucit držela jen na prvních stranách. Pak už mi přišlo, že si za vše vlastně může sama. Samozřejmě výchova - nejen ta v rodině a ve škole - je prvořadá a má dítě nasměrovat správným směrem, o což se dle mého v jejím případě všichni okolo snažili. Silvia byla svéhlavá, tvrdohlavá a asi potřebovala zakusit všechny tyto bolestné události, aby se konečně dala dohromady. Protože až do konce knihy, která navíc nekončila nikterak růžově, jsem nabyla dojmu, že nic, co ji v životě potkalo, ji vlastně neponaučilo…

Komentáře (0)

kniha Otrokyně sadistů: Marně jsem volala o pomoc - nikdo mi nevěřil recenze