Ostýchavý

recenze

Píseň oceli (2019) / Lenka180
Ostýchavý
Hledala jsem vhodný výraz pro hlavního hrdinu Cuchenana a našla jsem ho: ostýchavý. Jak to zní: ostýchavý bojovník? Zvláštně. Ale takový je Cuchenan. Dítě vyrůstající u tyranského otce, týraný, a přesto poslušný a slušný. Otrok pracující pro svého pána kromě jiného proto, aby se vysmál svému otci. Následně bojovník a nejlepší z dvanácti, který se ostýchá pohlédnout na dámu svého srdce, v jejíž přítomnosti vždy ztratí schopnost mluvit. Dvě tváře: nesmlouvavý a chytrý hrdina na jedné straně a laskavý, milý a čistý muž na straně druhé. Takového hrdinu v knihách většinou nenajdeme. Muži jsou jinde obvykle drsní se spoustou výbušných poznámek, milují ženy a dívky, které jim padají kolem krku. Ale Cuchenan o jiné ženy nestojí, miluje jen tu jedinou. Narozdíl od barda, který naopak miluje všechny ženy. Co mají společného? Víru v sebe sama. V to, že mohou změnit svět, udělat ho lepším místem pro sebe i ostatní. Velmi jsem si tuto knihu oblíbila, přestože nepřináší ani dechberoucí napětí, ani neustálý humor či erotické jiskření. Příběh teče jako voda, jednou poklidně, temně, jindy utíká a přeskakuje kameny. Poklidné čtení, hrdost a čest, přiměřené množství magie, uvěřitelné napětí a dobrý konec. Co víc si přát v neklidné době?

Komentáře (0)

kniha Píseň oceli recenze