Osm hor

recenze

Osm hor (2017) / jana6164
Osm hor
Tuhle knihu jsem četla na místě, kde má Martinova babička chatu. Nádhernou, historií opředenou chaloupku, kde se zastavil čas. V kouzelné zahradě, obklopeni stromy, čmeláky a ptáky můžete nerušeně lelkovat, psát, jíst, pít kafe nebo číst. Anebo všechno dohromady. Zalezla jsem si pod jeden košatý strom kousek od terasy a začetla se, ukusujíc malinovou galetku a upíjejíc poctivé espresso z kávovaru, který jsem nebyla líná vézt z Brna s sebou. A právě v přírodě, za životaplného cvrkotu všude kolem, se mi Osm hor četlo samo.

Záhy jsem podlehla Paolovu úspornému stylu psaní. Já, která se až nesmyslně vyžívá v popisu různých detailů a pocitů jsem fascinovaně a s pokorou sledovala, jak skvěle funguje, když tohle někdo úplně vynechá a úsporně pracuje s textem osekaným od všeho přebytečného.

Paolo Cognetti umí vyjádřit silné emoce bez patosu a barvitých vysvětlení. Vypráví o horách přímo a bez příkras a aniž by se urputně snažil získat si vaše sympatie, po pár stránkách se ocitáte na stezkách společně s hrdiny. Vnímáte každý kámen, trávu, co voní jako čerstvě vyprané prádlo, do zad vás spolu s Pietrem a Brunem pálí slunce a cítíte nohy, hlavně paty a kolena, auu… A říkáte si, jaké to asi bude, až se druhý den ráno probudíte.

Když Pietro vypráví o svém vztahu s otcem, neprolévá u toho kýble slz, nesoudí, neukazuje na něj prstem. Sdílí svůj příběh bez hysterie a vykřičníků. Přesto s ním soucítíte a vlastně díky tomu dokážete porozumět i tomu tátovi, který si v rozhovorech dvakrát neliboval a daleko raději investoval energii do dlouhých osamocených výšlapů. Jeho nejbližšími společníky tak po celý život zůstaly horská sedla a soutěsky, říčky a zbytky sněhu na vrcholcích hor.

Až po letech si Pietro nenásilně uvědomuje, že toho má s otcem společného víc, než by si býval myslel. A když mu tatínek odkáže pozemek blízko letního domu v Graně, kde dlouhé roky společně jako rodina pobývali, vrací se na místo činu, aby pomalu nacházel sám sebe, porozuměl otcovu smýšlení a hodnotám, vyšlápl se starým kamarádem dalších pár kopců a jednoduše pobyl na místech, kde se cítí víc a víc doma. Nachází otcovy vzkazy ukryté na dobytých vrcholech hor a postupně dochází ke smíření.

Knížka plyne jako horská říčka, sledujete příběh jednoho života a přátelství v proměnách času. Během četby nepřicházejí vypointované zvraty či šokující odhalení a na konci knihu dost možná neodložíte s potřebou jít si okamžitě nalít panáka. Proč ji tedy číst? Právě proto, že je tolik ze života. Tak prostá a zároveň plná prožitků. Těch nejobyčejnějších, a přesto krásných, dravých i čistých. Stejně jako ta horská bystřina blízko Grany nebo v jiných horách, tam, kde to máte rádi. Místy nepředvídatelná a deroucí se vpřed, jinde pokojná a plynoucí pozvolna. Jako samotné bytí. S osudem a budoucností, která podle Pietra přebývá nad našimi hlavami, vysoko v horách.

Komentáře (1)

kniha Osm hor recenze

Vzteklan
06.01.2020

Pořád jsem čekal, kdy se děj nějak zajímavě vyvine, ale nic. Postavy se prakticky nevyvíjejí, nikdo nepřekročí svůj vlastní stín. Žijí předem odhadnutelné životy. Vypravěč a zároveň jeden ze dvou hlavních hrdinů působí jako cynický pozorovatel, s velmi slabými sociálními dovednostmi. Pokud snad něco cítí, neumí to vyjádřit a raději uteče do samoty. S rodiči a přáteli je schopen se léta nestýkat bez pádného důvodu. Motivy bližních pochopí částečně až po létech, neschopen ovšem se z nabytých vědomostí poučit. Pak ani nepřekvapí, že příteli v životní krizi není schopen nijak pomoci. Je-li tato kniha autobiografií, pak nechápu, kde autor bere tu drzost ještě se takovýmto rádoby intelektuálským avšak marným životem chlubit na veřejnosti. Popisem krásy hor a života horalů může autor ohromit pouze lidi, co hory z blízka moc nepoznali nebo nic na toto téma nečetli. To však není můj případ. Nějak nechápu, jak mohlo toto dílo dostat tak vysoké hodnocení.