Osiánův kotlík je plný krásného čtení

recenze

Zaslechnu-li slovo „fantasy“, automaticky se oklepu hrůzou. Tato módní vlna, splachující nepovedeným vykrádáním motivů z Tolkiena (a dalších mistrů) dobrý vkus čtenářstva do nenávratna, mě už poněkud irituje. Jeden snaživec opisuje od druhého, čímž vznikají bizarní šílenosti, až se člověk diví, co všechno je možné otisknout. Nicméně skvělý dojem z předchozího titulu Světlany Glaserové (mám na mysli Trosečníka sibiřského) mě přiměl dát Osiánovi šanci. Už proto, že anotace i ohlasy dávaly tušit určitou odlišnost od tuctové produkce.
A nezmýlila jsem se. V první řadě oceňuji záměr posadit příběh do doby keltského osídlení našeho území. Díky tomu má kniha i nevtíravý edukativní rozměr: milou a poutavou formou nabízí představu (samozřejmě ovoněnou literární nadsázkou) o naší starodávné historii. A jak se říká, každý Čech má v sobě pár kapek keltské krve (stejně jako germánské atd. :)
Zjednodušeně řečeno, paní Glaserová stvořila originální, barvitou variaci pohádky o Smolíčkovi. Tento zdánlivě banální syžet dokázala kouzelně oplodnit svou fantazií, čímž vzniklo dobrodružné vyprávění vtipně navlečené jako výlet současného chlapce do šera dávnověku (a jeho „příbuzného“ z oné doby zase opačným směrem do naší žhavé reality 21. století). Děj nebudu reprodukovat a pouze zmíním, že z nudných okovů výše zmíněné otřepané báchorky o neposlušném hošíkovi, jezinkách a zlatém paroží (třeba v unylé verzi Boženy Němcové) se autorka rozmáchla a vytvořila neskutečně zajímavou látku, od níž se čtenář neodtrhne, dokud neobrátí poslední stránku.
Paní Glaserová promyšleně pracuje s výrazovými prostředky, jimiž znamenitě osvěžuje příběh. Samozřejmostí je krásná práce s jazykem, kterou jsem ocenila již v Trosečníku sibiřském. Ovšem nejsilnější devízou knihy je její kouzelný duch, spojující v sobě to nejlepší ze světa bájí a pohádek. A protože je Osiánův kotlík napsán vpravdě inteligentně, tak se sice primárně jedná o dětskou knížku, ovšem s chutí si ji přečte i vnímavý a citlivý „dospělák“.
Pozoruhodné je i to, že si autorka svou knihu i sama ilustrovala. Dokazuje to šíři jejího tvůrčího potenciálu. Obrázky jsou to nevšední, sice ne úplně podle mého vkusu, ale to je věc subjektivní - hlavně když se líbí dětem, o čemž vůbec nepochybuju.

Plusy: v první řadě nápad, skvěle zpracovaný. Barvitý a napínavý děj, který chytne a nepustí. Tohle není jen tak ledajaká fantasy, tohle je „někde jinde“. Výborná práce s jazykem, kvalitně provedená redakce. A v neposlední řadě nevtíravý edukativní rozměr.
Mínusy: žádný zásadní mě nenapadá, akorát jsem měla v jednom momentě pocit, jestli autorce neutekla chybička v oslovení křestním jménem. Ale možná to byl záměr, který jsem jen nepochopila.

Suma sumárum: další důkaz o originalitě a vytříbeném mistrovství paní Glaserové. Po přečtení dvou jejích děl kvapem dospívám k přesvědčení, že je jedním z nejpozoruhodnějších současných českých literátů.

Recenze je uvedena i na mém blogu:
cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/2129100/osianuv-kotlik-je-plny-krasneho-cteni

Komentáře (1)

23.05.2020

Jejda

Milá Jitko, díky moc za krásnou recenzi. Je to pro mne, jako pro stáleještě začínající autorku, obrovská vzpruha. K té chybičce...Tak jo, já to tedy prozradím. Honza Hrnčíř se původně jmenoval Jindra, ale paní redaktorce se to nezdálo (Jindra Hrnčíř = Harry Potter). Tak se kluk jmenuje teď po mém zrzavém vnukovi Honzíkovi. Jak to ale paní redaktorka přepisovala z Jindry na Honzu sama, nějak jí tam jeden záhadný Jindříšek holt zbyl...Ze začátku jsem byla i docela naštvaná (těch chyb, hlavně v interpunkci zůstalo v textu, bohužel, víc), ale pak jsem si řekla, že je to vlastně, jako taková chyba na známce a jednou třeba bude tohle vydání Kotlíku o to cennější. Něco, jako Modrý Mauricius ;-)