Ony tě najdou a udělají TO

recenze

Když se ztratí dítě, je to vždycky neštěstí a není na tom vůbec nic pozitivního. Když se začnou ztrácet děti v románu Jozefa Kariky, je jasné, že v tom bude mnohem více a bude to i hnusné. Tím spíše však jistý okruh čtenářů zpozorní a ochotně se ponoří do jedné z autorových knih, ve které – naprosto správně – mizí děti. A to za dost zvláštních okolností a navíc, i v tomto případě s jídlem roste chuť.

Ale nepředbíhejme a pojďme se vydat s lehce vyhořelým hrdinou příběhu do města s půvabným jménem Ružomberok, který se vrací do míst svého dětství po krachu v životě jak profesním, tak osobním. Jožo Kárský se neochotně vrací do bytu, který v dobách svého dětství sdílel se sestrou, matkou a otcem a přemýšlí, co dál. Matka zemřela, sestra záhadně zmizela, když byli ještě děti a otec je odložen v domově důchodců. Je tedy jasné, že pěkné vzpomínky jej zde nečekají, ale když není jiná možnost, tak lepší než ulice. Nebo bývalka. Nebo cokoliv.

Sice už brzy po návratu je mu jasné, že to byl blbý nápad, ale již se stalo. Tak se Jožo probíjí vzpomínkami, osobními děsy, chodí v mrazu po městě a potkává postavičky ze svého dětství. Sám se diví kolik z nich ještě ve městě stále je nebo se do něj vrací, všichni jsou však dospělí lidé a snaží se příliš se nevracet do minulosti. Jenže to nejde, protože události dávno minulé se začínají připomínat samy. Městem se šíří děs a náhle začnou za mrazivých nocí mizet děti. Beze stop, bez hluku, bez naděje. Náhle tu nejsou. Zbude jen drobná hromádka biologického materiálu a nekončící děs. Policie tápe a nikdo nic nechápe.

Téměř nikdo.

Jedna skupina ve městě začíná tušit a i když se tomu brání ze všech sil, je nutné postavit se čelem tomu, co se stalo před lety a pokusit se zvrátit to, co před lety nedokázali. Okolnosti zmizení Jožovy sestry jsou totiž nebezpečně podobné současným událostem a stará parta se musí opět sejít, aby pochopila, že ani časový odstup ani dospělost je neochrání. Tajemná síla totiž začíná hrát vabank a brát vše. A rána stará několik desetiletí se rozevírá, aby opět pohltila nové oběti.

A teplota stále nebezpečně klesá…

Strach je hororem, jaké mám ráda. Žádná vyhřezlá střeva ani potoky krve, ale pouze stíny, náznaky, roztřesené videokazety a pohyby na hraně zorného pole rozehrávají hru o život i smrt. Jožo Kárský je vše, jen ne sympatická postava, ale odkrýváním jeho bolestí a mindráků i propojení staré party dá čtenáři jasný obraz, co se stalo jedné dětské partě a proč se to nikdy nemělo zazdít. Příběh mi připomíná notoricky známé TO mistra Kinga, kdy zažije parta dětí hrůzu hrůz a v dospělosti jí musí opět čelit. Nejsme každopádně v Americe ani v Derry, Rožumberok a jeho mrazivé noci nabízejí o něco skromnější prostředí, ale i tak zde zkušenější čtenář nalezne zajímavé asociace a hlavně srozumitelnější prostředí.

I když ne každý člen bývalé party je ochoten uvěřit nebo si přiznat, co se před lety stalo, ostří poznání začne pomalu otevírat zakázané místo v paměti každého z nich. Když se však tajemná síla zakousne i do jejich kruhu, je jim jasné, že nastal čas konečně se všemu postavit čelem.

Autor opět využívá tajemna pohoří, nebojí se své postavy hodit do paralelních světů a zamotat jim hlavu ohýbáním reality a hledáním v minulosti místa. Historie je to sice alternativní a stvořená pro potřeby knihy, ale i tak je zajímavé propojení současnosti a minulosti děje. Oproti například Trhlině je děj přímočařejší a od počátku ucelený a o dost akčnější, také se ovšem jedná o dost jiný formát příběhu. Hledání v pamětech, nalézaní tajných skrýší s hnusným poselstvím i pátrání ve videozáznamech, to vše až nepříjemně navozuje kulisu příběhu s mottem „může se to stát i vám.“

Strach je pozoruhodný horor a líbil se mi moc, je vyprávěn v první osobě a umí zabrnkat na nervy. S čistým svědomím mohu prohlásit, že se u něj lze reálně bát nebo mít alespoň nepříjemný pocit. Pokud si na čtení navíc vyberete vhodné období, nejlépe to mrazivě zimní, je možné cítit i mrazení v zádech.

Nebo drobné prstíky…

Komentáře (0)