„Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, i když nejsem katolík, ale žid.“

recenze

Píseň o Bernadettě (2007) / JanH (258 views)
„Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, i když nejsem katolík, ale žid.“
V literární pozůstalosti židovského spisovatele a pražského rodáka Franze Werfela zaujímá jedinečné a svým způsobem „atypické“ místo jeden román, který svého tvůrce jednak celosvětově proslavil a navíc zapříčinil, že jeho ostatní díla jím byla jakoby zastíněna a v povědomí čtenářů odsunuta stranou. Jde o podobný úkaz jako např. v případě Sira Arthura Conana Doyla - jeho jméno si také automaticky spojujeme s pověstným Sherlockem Holmesem a o ostatních knihách mnohdy vůbec nevíme. A podobně se u mnoha čtenářů při vyslovení jména jiného spisovatele okamžitě vybaví název jeho nejslavnějšího románu - Franz Werfel a Píseň o Bernadettě jsou prostě v literárním světě „spojené nádoby“.
Co vedlo autora k napsání z jeho ostatní literární tvorby zcela se vymykajícího díla, o tom nás informuje v krátkém úvodu. Franz Werfel se v červnu 1940 po bleskovém vítězství německé armády nacházel v jižní Francii, odkud chtěl před nacisty uprchnout přes Pyreneje a Španělsko do Portugalska a odtud dále do Ameriky. Nějaký čas se skrýval ve vesnici Lurdy a přitom se seznámil s její slavnou, jemu však do té doby neznámou historií, totiž mariánskými zjeveními, ke kterým zde docházelo v roce 1858. V situaci plné zoufalství a beznaděje učinil Franz Werfel slib, že pokud se mu podaří uniknout zatčení a jisté smrti, jako výraz díků napíše román o lurdských událostech. Poté, co se nakonec přes všechny překážky dostal do Ameriky, svůj slib vzápětí splnil.
Děj románu se opírá o pečlivě zdokumentovaný historický materiál, což jej do jisté míry řadí i do literatury faktu. Výchozím datem je zde tudíž 11. únor 1858, kdy se Bernadetta Soubirousová, čtrnáctiletá dívka z jihofrancouzské vesničky Lurdy, svěřuje rodičům se svým neobyčejným zážitkem - když se toho dne při sbírání dřeva v lese ocitla v blízkosti jedné jeskyně, spatřila tam „krásnou paní“, která se s ní pomodlila růženec a slíbila, že opět přijde. To následně spouští řetězec strhujících událostí, v nichž sice hlavní roli hrají Bernadetta a „její“ neznámá paní (ta však brzy oznámí své jméno), ale do kterých postupem doby zasahují i jiné osoby, ať již jde o státní úředníky, lékaře či církevní představitele.
Je zřejmé, že ke knize budou jinak přistupovat lidé tzv. věřící a jinak ti, kdo v existenci Boha a tedy ani v možnost „nadpřirozeného“ zásahu do lidských dějin nevěří. To by však při četbě nemělo vůbec vadit. Sám Werfel byl o pravdivosti lurdských zjevení hluboce přesvědčen, přesto však poněkud paradoxně píše: „Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, i když nejsem katolík, ale žid.“ A stejně tak může i „nevěřícímu“ čtenáři přinést tento podivuhodný příběh velký duchovní zážitek, i kdyby tento měl spočívat „pouze“ v nadšení z úchvatné knihy.
Franz Werfel dal do napsání svého stěžejního románu vpravdě celé srdce i duši. Svůj záměr „zazpívat píseň o Bernadettě nejlépe, jak toho jsem schopen“ zvládl dokonale a stvořil monumentální dílo, které nestárne a po celém světě vychází v nových a nových vydáních. Plastičnost vyprávění, jeho skvěle propracovaná dramatičnost a gradace stejně tak jako nádherná syntéza faktografických údajů s románovým pojetím právem staví toto dílo po bok největších literárních výtvorů.
Závěrem dodejme, že vzápětí po svém vydání byla Píseň o Bernadettě zfilmována, přičemž - stejně jako kniha - se tento snímek s Jennifer Jonesovou v hlavní roli taktéž zařadil mezi umělecké skvosty.

Komentáře (0)

kniha Píseň o Bernadettě recenze