Odvaha nepodílet se na zlu i za cenu vlastního života

recenze

Sedlák František Jägerstätter z malé rakouské alpské vesničky byl beatifikován papežem Benediktem XVI. v roce 2007, ještě za života své ženy a dcer. Tento statečný muž veřejně odmítl sloužit nacistickému režimu – odmítal obsazení své země nacisty i službu ve wehrmachtu. Za svůj postoj zaplatil cenou nejvyšší – vlastním životem. Odkud bral odvahu a sílu odporovat zlu, i když téměř všichni kolem něj s ním zrovna více či méně spolupracovali? I nad tím se můžeme zamýšlet při četbě této knihy.

České vydání knihy Erny Putzové působí velice stručně a útržkovitě. K tomu, abyste si dokázali lépe představit celý příběh, doporučuji zhlédnout film Terrence Malicka Skrytý život z roku 2019, který získal Cenu ekumenické poroty na festivalu v Cannes.

Erna Putzová se osobností Františka Jägerstättera zabývá celý život a vydala o něm několik knih. České vydání působí jako výbor z rozsáhlejší publikace. Je složeno z různých střípků a útržků, z kterých si čtenář sám musí poskládat ucelený příběh. Není bohužel vystavěno beletristicky ani čtivě. K necti Karmelitánské nakladatelství musím přidat i to, že není uvedeno, odkud je překlad pořízen.

Film, ve kterém je snazší sledovat časovou posloupnost příběhu Františka, a kniha, která přidává další důležité pohledy a dokumenty, jsou společně přesvědčivým svědectvím o životě člověka, který měl odvahu řídit se svým svědomím doslova proti všem až k oběti vlastního života – a to i s vědomím, že tím způsobuje utrpení a bolest svým nejbližším. Ti jednak trpěli odloučením od něj – svoji manželku i tři malé dcery upřímně miloval, jednak se museli postarat o nemalé hospodářství bez jeho pomoci.

Silnou stránkou knihy je ale to, že je založena na písemných dokumentech – především samotného Františka Jägerstättera, který rád četl, ale i psal dopisy. Toto například napsal svému kmotřenci:
Proč že by měl mladý člověk číst pouze dobré knihy a časopisy? Za prvé proto, že nepotřebuje pouze tělesnou, nýbrž i duchovní potravu. Pokaždé nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. Ano, od mnoha lidí můžeš slyšet, že člověk čtením ještě více zhloupne. Často to může být pravda, protože mnozí mladí sice čtou hodně, ale především milostné romány a krváky, což je často příjemné a napínavé, avšak pro duchovní a náboženské vzdělávání to nemá žádnou cenu. Narazíme-li na jednu špatnou knihu, může napáchat více škody, než kolik užitku může přinést četba deseti dobrých. Proto by se měli mladí lidé ptát hlavně kněží nebo kvalitních učitelů na radu, co by měli číst. I když každý není stejně vášnivý čtenář, za dlouhých zimních večerů by si přece jen mohl tu a tam něco přečíst, protože člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých.

A takto uvažoval o utrpení:
Člověk samozřejmě nesmí pokládat trápení tohoto světa za to nejhorší, co ho mohlo potkat, vždyť ti největší světci, předtím než je Pán Bůh přijal do svých věčných příbytků, často snášeli strašlivé utrpení; Pán přece neušetřil utrpení ani své apoštoly a většina z nich musela odejít ze světa mučednickou smrtí, a přece toho pro Krista tolik vykonali. A my – že bychom si měli za svou hříšnost přát život bez boje a bez strádání, milosrdnou smrt a navíc věčnou blaženost? Ten nejnevinnější – Kristus – přece snášel to nejhorší a nejtěžší utrpení ze všech lidí, aby nám svou bolestí a smrtí vykoupil nebe, a my odmítáme trpět?

Velice brzy František pochopil, že katolický a nacistický světonázor jsou neslučitelné. Takto odpověděl na otázku, je-li možné být zároveň křesťanem a národním socialistou:
„Jednou jsem se převaloval skoro do půlnoci v posteli a nemohl jsem usnout, přestože jsem nebyl nemocný. Pak jsem asi přece jen na chvíli zdříml; a tu jsem uviděl krásný vlak, který objížděl horu, a vedle dospělých proudily k tomu vlaku i děti, jako by se ani nedaly udržet. Ani se mi nechce říkat či psát, jak málo bylo dospělých, kteří na tom místě nenastoupili do vlaku. Tu mi jakýsi hlas řekl: ‚Tento vlak jede do pekla.‘ Dále se mi zdálo, jako by mě někdo uchopil za ruku. A hlas pokračoval: ‚A teď půjdeme do očistce.‘ Jak strašlivé bylo utrpení, které jsem viděl a vnímal, a kdyby mi ten hlas neřekl, že jdeme do očistce, byl bych si jistě pomyslel, že jsem se ocitl v pekle. Po dobu toho vidění pravděpodobně uplynuly pouhé vteřiny. Potom jsem ještě zaslechl jakési svištění a zahlédl světlo – a pak to všechno bylo pryč. Okamžitě jsem probudil svou ženu a vyprávěl jsem jí všechno, co se přihodilo. Až do té noci jsem si samozřejmě nedokázal pořádně představit a uvěřit, že utrpení v očistci může být tak veliké.“
O pár let později si František tento sen zapsal a připojil k němu výklad:
„Zpočátku mi byl ten jedoucí vlak záhadou, ale čím více času uplynulo, tím jasnější je mi i ten obraz jedoucího vlaku. Dnes se mi zdá, jako by neznamenal nic jiného než plíživý nacismus, který byl tehdy v počátcích, se všemi jeho nejrůznějšími uskupeními jako například N. S. D. A. P. – N. S. W. – N. S. F. – H. J. atd., tedy stručně řečeno, celé nacistické uskupení lidí a všechno, o co se nacismus snaží a oč bojuje.“

O tom, odkud František čerpal, svědčí například tento dopis jeho manželky z 20. 2. 1941, který mu psala jako vojákovi ve válce:
„Je pro mě velkou útěchou, že se tak rád modlíš a že tak snad i v těchto těžkých časech dokážeš všechno trpělivě snášet. Ze všech Tvých dopisů jsem vytušila, že navzdory všemu nejsi nešťastný a že si pokaždé najdeš chvilku zaběhnout do kostela, abys tam mohl načerpat útěchu a odvahu.“

Když už František čekal v berlínské věznici na vykonání trestu smrti, navštívili ho ještě společně jeho manželka a jejich farář Ferdinand Fürthauer. Ten na setkání vzpomínal takto:
„Domlouval jsem mu, tedy Jägerstätterovi, aby už kvůli své rodině přece jen narukoval. On se mě zeptal: ‚Můžete mi zaručit, že se v takovém spolku nedopustím smrtelného hříchu?‘ ‚To nemohu,‘ odpověděl jsem. ‚V tom případě nenarukuji,‘ řekl mi.“ Takřka po padesáti letech se Fürthauer dívá na celý případ jinak: „Dnes už bych ho nepřemlouval ke změně rozhodnutí, ale okamžitě bych mu k němu dal požehnání.“

Kéž by pro nás byl Fratišek Jägerstätter vzorem v tom klást lásku ke Kristu a požadavky evangelia vždy na první místo – a to i třeba navzdory požadavkům státu, když jsou nespravedlivé. Jeho život je svědectvím obrovské odvahy a síly postavit se zlu, i když má zrovna převahu.

Komentáře (0)