Od hašiše k heroinu

recenze

Hašiš. Valium. LSD.
"Nikdy nezkusím heroin."
Heroin.
"Nikdy si heroin nebudu píchat."
Pícháš si heroin.
"Nikdy se nebudu prodávat chlapům."
Prodáváš se.
"Navždycky zapomenu na heroin a už nikdy si nešlehnu."
Ale ano. Ano, šlehneš.

Poslední dobou jsem se začala mnohem víc věnovat skutečným románům, protože mají autoři mnohdy víc co říct než světově proslulá díla. My děti ze stanice ZOO je jedním z nich a musím říct, že mě rozhodně nezklamal.
Bylo příšerné a zároveň fascinující sledovat Christianu, jak postupně po malých kousíčcích propadá drogám. Jak se snaží vysvobodit se, na poslední chvíli se zachránit, dokud ještě může. A marně. Pořád a pořád dokola, jeden a ten stejný kolotoč s jediným rozdílem - každé kolo je o stupeň horší.
Co mě na knize nejvíce bavilo, je autentičnost. Přepisovatelé Christianina příběhu se nesnažili zjemnit její mluvu a za to jsem jim vděčná, protože díky nespisovným výrazům, přesvědčivosti vyprávění a silné potřebě NĚCO SDĚLIT jsem hltala každé slovo.
Na druhou stranu jsem moc ráda, že kniha není delší. Těch 250 stran drogového stereotypu mi stačilo. Příběh se v podstatě točí pořád dokola. Narkomani umírají a nahrazují je noví, Christiana odvyká a píchá si, odvyká a píchá si. Vím, že tohle k jejímu životu prostě patřilo a že je to silný faktor, který příběh dělá uvěřitelným. Pokud ale jste na akční příběhy, které gradují a gradují, až bouchnou.. no, tak to My děti ze stanice ZOO možná není to pravé.
Mně osobně ten stereotyp nevadil, protože kniha je čtivá a lehce vám naskytne pohled do pravdivého světa heroinu. Kdyby ale kniha byla delší, jsem si jistá, že by mě to omrzela.
A poslední věta mě dostala. Hodně. Hodně hodně.

Komentáře (0)