Něžná píseň temností lidské duše

recenze

Růžové pusinky na obálce Něžné písně? Och ne, nečekejte žádnou sladkost ke kafi. Naopak, přistrčte si k této knize něco pořádně ostřejšího, protože hned od první věty vás autorka doslova ŠOKUJE! Bez nadsázky lze říci, že co berete do ruky jako příslib romantického příběhu, se rázem mění v kombinaci psychologického mrazení v zádech a možná až severské krimi. A teď mě navíc napadá, jak by asi příběh vypadal, kdyby ho vyprávěl někdo jiný?
Někdo, kdo se na to celé díval jinýma než ženskýma očima!?
Něžné subtilní drama s nádechem drsného mrazení
Když bych řekla, že při téhle knize vás bude mrazit v zádech, je to příliš slabé přirovnání. Všechno je v této knize, na tomto příběhu totiž úplně normální. Normální rodina v Paříži, normální běh všedních dnů, normální chůva, normální děti… No ano, Francouzky to mají zařízené nějak takhle, přesto se jim hlavami honí možná právě toto: … Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha. Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřeji odpočinek ani péči…
… Nějací muži tu jsou také, ale mezi nimi a lavičkami, pískovištěm a dětmi tvoří ženy neproniknutelný obranný obal. Potulující se muži, muži, kteří se zajímají o svět ženušek, vzbuzují nedůvěru. Ti, kteří se usmívají na děti a pokukují po jejich buclatých tvářičkách a nohou, jsou odehnání. Babičky nad tím vzdychají: „Všichni tihle pedofilové, co jich dneska je. To za nás nebylo.“
Jenže všechno je přece tak hladivé a všechno se spraví…
Vždycky. Ano, vždycky se každá krize v Něžné písni spraví, protože chůva Louisa je opravdu anděl. Ona umí vnést teplo domácího krbu… „Paul si netroufá ženě přiznat, ale téhle noci se mu ulevilo. Od chvíle, kdy přijeli, jako by mu spadl ze srdce obrovský balvan. V polospánku, zkřehlý zimou, myslí na návrat do Paříže. Svůj byt si představuje jako akvárium zarostlé zahnívajícími řasami, jámu, kde neproudí vzduch a potulují se chroptící zvířata s olysalou srstí.
Po návratu své temné myšlenky brzy pustí z hlavy. Louise postavila do obývacího pokoje kytici jiřin. Večeře je hotová, přikrývky voní po aviváži. Po týdnu, kdy uléhali do ledových postelí a jedli halabala z kuchyňského stolu, se s velkým potěšením vracejí do pohodlí domova. V duchu si říkají, že by se bez něj nedovedli obejít. Chovají se jako rozmazlené děti, jako domácí kočky.“
Tak proč?
Některá proč se čtenáři honí hlavou od samého začátku. Například proč autorka hned zkraje vyzradila konec příběhu. Proč je samotné ukončení pak takové zvláštně otevřené, jako kdyby nechávalo prostor pro zcela individuální myšlenky každého. Nikdo tu nemá vinu, každý může být z jistých úhlů pohledu pochopen… a fakt, že v jisté části příběhu zcela opouštíme hlavní hrdiny ve chvíli, kdy by se jiní autoři právě chytli příležitosti, dodává tomuto dílu nádech jistého šarmu a šmrncu, který musíte ocenit i přes to syrové a nervy drásající téma.
Renata Petříčková, K21

Komentáře (0)