Nevědomost je někdy ten největší dar

recenze

Dárek (2020) 4 z 5 / telileov
Dárek

Nepochybuji o tom, že novinka Sebastiana Fitzeka fanouškům psychothrillerů nemohla uniknout. Dárek byl mé první setkání s tímto německým spisovatelem a po jeho přečtení si mohu v klidu dovolit tvrdit, že rozhodně ne poslední.

Hlavním hrdinou knížky je Milan, který má zajímavý handicap - neumí číst ani psát. Je jedním z šesti milionů analfabetů v Německu. Jenže jednou vedle Milana zastaví auto, za jehož okýnkem sedí vyděšená dívka se vzkazem v ruce. Vkazem, který Milan nemůže přečíst. V tu chvíli se jeho život obrátí naruby a změní se v noční můru...

Než se dostanu k hodnocení obsahu, chtěla bych vyzdvihnout grafické zpracování, které je prostě nádherné. Nejen zvenku, ale i zevnitř je knížka velmi pěkná a perfektně to podtrhuje asmosféru celého příběhu. Někdo si s tím vyhrál a já to rozhodně oceňuju.

Všechny věci, které jsou opravdu zlé, začínají nevinností.


Paleta postav je velmi pestrá - čtenář se setká s řadou zajímavých a různorodých postav, přičemž každá má nějaké své vlastní tajemství. Vedle analfabeta Milana tu máme jeho přítelkyni Andru, která ho sbalila na ránu baseballkou do hlavy, Milanova starého otce, únosce, kteří si s Milanem zahrávají, samozřejmě šíleného vědce... Postupně se odhalují další zajímavé charaktery a v jistém bodě se čtenář začne ptát, jestli tam alespoň někdo není úplný psychopat.

Byl nahý a přervali ho na dvě půlky. Touto větou příběh Milana Berga začíná. Evidentně, autor se s tím nemazlí a na nějaký pomalý rozjezd můžete zapomenout. Hodil mě rovnou do horké vody a nechal mě v ní vařit téměř do konce.

Který přišel rychle, protože Fitzek vás prostě nenechá jen tak přestat. Už první věta ve mě probudila touhu po odpovědích, jenže každá další a další kapitola místo odpovědí dodávala jen další otázky. Ve třetině jsem se chytala za vlasy. Miliarda otázek, žádné odpovědi, nic nedává smysl. Jak to proboha všechno může souviset? Odkrývá se Milanova minulost a hrůzy, které je někdy lepší nevědět.

Než po mně Fitzek začal házet odpovědi, byla jsem přesvědčena, že na tohle jsem přišla, že vím, jak to bude, že jsem to rozlouskla a odhalila. Omyl. Po každém takovém pocitu mi autor ukázal, že jsem úplně vedle a celé je to ještě zvrácenější, než jsem myslela.

Člověk je ze své podstaty zlý. Dobro nekoná z náklonnosti, ale ze sympatie a cti.

Musím ale říct, že ke konci začala kvalita knížky poněkud klesat. Zamrzelo mě, že Fitzek rozehrál naprosto geniální hru a v druhé polovině to začalo malinko klopýtat. Největší zklamání byl pro mě asi konec. Na to, jak se autor neštval s žádným pomalým rozjezdem a kniha byla nadupaná od první stránky, posledních pár kapitol, během nichž jsem očekávala tu největší jízdu, bylo klidných, pomalých... V podstatě pak už do konce nepřišel žádný pořádný zvrat. Získala jsem z toho pocit, že autor se v průběhu knihy úplně vyčerpal a na konec už mu toho moc nezbylo, čím by mohl šokovat a naposledy mi vyrazit dech.

I přes to ale Dárek hodnotím velmi kladně. Čtení jsem si užila víc, než jsem čekala, autor mě neskutečně bavil, nutil mě tajit dech, zhnuseně kroutit snad všemi obličejovými svaly, smát se, nedýchat, utíkat od knihy do jiné místnosti, abych nabrala energii na další kapitoly a všechen ten zmatek si srovnala v hlavě.

Jo, Fitzek mě dostal. Ten chlap je génius a zaslouží si mou poklonu. Takže jdu objednávat Pacienta a nemohu jinak, než vám Dárek doporučit.

Jak bude vypadat zítřejší svět, ve velké míře závisí na představivosti těch, kteří se teď učí číst.

Komentáře (0)

Přidat komentář