Dívky, jež tu zanechaly

recenze

Dívka, již jsi tu zanechal (2015) / telileov
Dívky, jež tu zanechaly
Tahle knížka od úžasné Jojo Moyes mi ležel na poličce už pár let. Kdysi jsem od ní četla Stříbrnou zátoku a naprosto se do ní zamilovala. I po letech si živě pamatuji pocity, které ve mně vyvolala. Byla jsem proto moc ráda, když jsem se znovu mohla nechat vrhnout do dalšího působivého příběhu této autorky - Dívka, již jsi tu zanechal.

Tentokrát nám Jojo nastiňuje dvě časové roviny a dvě hlavní hrdinky. V roce 1916 se setkáváme se Sophií, manželkou malíře Édourada Léfévra, který byl odveden do války. Sophie se se svou sestrou Hélene snaží přežít válku v malém městečku severní Francie, okupovanou německými vojáky... A pak se v městečku objeví nový Kommandant, který se stane posedlým obrazem Sophie, jenž Édouard namaloval... Co všechno je Sophie ochotna obětovat, aby se znovu shledala se svým milovaným?

V roce 2006 v Londýně nám pak autorka představuje Liv - mladou ženu žijící v osamělém skleněném domě, které se vyrovnává se ztrátou manžela, po kterém jí zůstal obraz s názvem Dívka, již jsi tu zanechal. Seznamuje se s Paulem a poprvé po letech má pocit, že by snad mohla znovu milovat... Jenže pak se ukáže, že Dívka má cenu milionů liber a Édouardovi potomci jej chtějí zpátky. A Paul jim má pomoct ho získat... Co všechno je Liv ochotna obětovat, aby si mohla nechat to jediné, co jí po manželovi zbylo?

Obě hrdinky jsem si zamilovala. Byly to silné ženy, leckdy trochu naivní, ale to vše ve jménu lásky, kdy je občas naivita na své půdě. Jojo mistrovsky vykreslila prostředí - ať už se jednalo o atmosféru okupovaného městečka, nebo o duši skleněného domu uprostřed Londýna, totálně jsem jí to žrala a byla přímo tam, v hotelu Le Coq Rouge, a pak zase na břehu Temže...

Četba pro mě byla ještě emotivnější tím, že jsem si loni v létě mohla díky skvělé zážitkovce vyzkoušet, jaké to je, ocitnout se v roli obyvatel, do jejichž života vtrhnou okupanti... Vše jsem prožívala znovu a milovala jsem, co ve mně Jojo dokázala vzbudit za pocity.

Kromě hlavních hrdinek se střetáváme i s řadou dalších postav. Za sebe musím vyzdvihnout Mo, Livinu gotickou kamarádku, která mě neskutečně bavila a každou její větu jsem si užívala. Přihazovala mezi ty těžké emoce vtip a odlehčení, což příběhu svědčilo. Na její vúdú panenky budu vzpomínat ještě dlouho. Líbilo se mi, že romantická linka zde ustupovala trochu do pozadí a tím hlavním, co táhlo děj dopředu, byly právě osudy ženských hrdinek.

Tomu všemu nasadil korunku spisovatelčin styl psaní, který je stejně perfektní jako ve Stříbrné zátoce. Knížky od Moyesové se čtou skoro samy. Přečteno během tří dnů, no kdybych se nemusela věnovat jiným povinnostem, asi bych to slupla celé najednou.

Přesto tam bylo pár detailů, kterým jsem úplně nerozuměla a přišly mi trochu nevyjasněné, například Édouardovi potomci nebo občasné chování některých postav. Byly to ale skutečně drobnosti, které mi nezabránily užívat si příběh.

Dívka, již jsi tu zanechal je další vynikající kousek od výjimečné autorky. Vyvolala ve mně desítky emocí, přenesla mě zpátky v čase i na různá místa po světě, dovolila mi poznat obdivuhodné a silné ženské hrdinky. Čtení Dívky je velmi příjemná záležitost, která vás hladí po duši a zůstane člověku ještě nějakou dobu v hlavě. Dojemné, silné, milé, romantické, vtipné. Má to zkrátka všechno, co můžete od románu pro ženy chtít. Doporučuji!

Čtyři a půl hvězdičky. :)

Komentáře (0)

kniha Dívka, již jsi tu zanechal recenze