Není co závidět, alespoň to si Severokorejci myslí

recenze

„Náš otče, není světu co závidět. Náš domov je v náručí strany práce. Jsme všichni bratři a sestry. I kdyby se proti nám vrhlo ohnivé moře, naše děti se nemusejí bát. Náš otec je zde. Není co závidět.” Tuto píseň zpívaly severokorejské děti tak často jako naše děti Prší, prší. Ono je co světu závidět, jen o tom Severokorejci do nedávna ani nevěděli. Americká novinářka Barbara Demick v knize Není co závidět umně střídá holá fakta s opravdovými příběhy uprchlíků a vytváří tak jasný a docela znepokojující obrázek obyčejného života v Severní Koreji.
100%

Nakladatelství Kniha Zlín vydalo knihu, kterou by si měl přečíst každý z nás, neboť k těmto informacím se člověk jinak téměř nedostane. Barbara Demick nepíše o Severní Koreji ve spojitosti s jadernou hrozbou jako většina, ale zaměřila se na životy obyčejných lidí. Životy lidí, kteří věřili tomu, že opravdu Není světu co závidět, ale postupně poznali, že je to všechno jen dobře nakamuflovaná lež. V průběhu několik let se autorka s těmito lidmi setkávala nad hrnkem kávy a nechala je vyprávět o životě v Severní Koreji i o životě, který vedou nyní. Poznáváme věrnou komunistku paní Songovou a její rodinu, včetně rebelské dcery Ok-hi. Mladý pár, který se několik let setkával tajně za noci. Až v Jižní Koreji oba zjistili, že utekl i ten druhý. Mladého chlapce Hjoka, který uteče ze sirotčince a toulá se městem a hladoví. Doktorku Kimovou, která by pro svou práci udělala téměř vše. I teď v Jižní Koreje studuje lékařství (titul ze Severní Koreje ji nebyl uznán) a věří, že jednou se do Severní Koreje vrátí a pomůže vylepšit tamní lékařské služby.

Tyto jednotlivé osudy jsou vetkány do pozadí společensko-politických událostí, které jsou nám důsledně vylíčeny. Většinu informací autorka spatřila na vlastní oči či vyslechla od různých lidí. Všechno dohromady vytváří svět, který nám při čtení připomíná dystopickou novelu od George Orwella. Města, kde po setmění vládne tma. Obchody, kde lidé v lepších časech stojí fronty, v horších časech jsou rádi, když vůbec je co si koupit či vyměnit. Práci, kde musí makat od rána do večera na plný plyn a nedostanou za to pomalu ani mzdu. Vlakové nádraží, kde všichni pevně doufají v odjezd na lepší místo, ale sotva kdy se vůbec vejdou do vlaku, který přijede nečekaně jednou za x dní. V lepším případě se nevejdou, v horším případě je někdo ušlape. Lidé nemají co jíst, děti nerostou, všichni nehledě na věk umírají. Nejhorší na tom je, že umírají s vírou v lepší zítřky, s vírou v to, že velký vůdce pro ně dělá to nejlepší.

„Po ideologické výchově přišly na řadu dětem bližší věci, ale na Velkého vůdce nesměly zapomenout nikdy. Ať už se zabývaly matematikou, přírodními vědami, čtením, hudbou nebo uměním, učily se uctívat svého vůdce a nenávidět nepřátele. Třeba v učebnici matematiky pro první třídu byly následující slovní úlohy:

Osm chlapců a devět dívek zpívá písně oslavující Kim Ir-sena. Kolik dětí zpívá celkem?
Dívka plní roli posla našich vlasteneckých jednotek za války proti japonské okupaci. Nosí zprávy v košíku, kde je pět jablek, ale na kontrolním místě ji zastaví japonský voják a dvě jablka ji sebere. Kolik jablek dívce zbude?
Tři vojáci Korejské lidové armády zabili třicet amerických vojáků. Kolik amerických vojáků zabil každý, pokud všichni zabili stejný počet vojáků?”

A pak jednoho dne někdo z nich zjistí, jak to funguje za zdmi. Kdo má štěstí, dostane se do Číny, pořádně se nají a pak se musí rozhodnout, co dál. Pár z nich se dostane až do Jižní Koreje, jenže ani tady nemají klid, přemýšlí nad svými rodinami, nedokáží zapadnout. Útěkem nic neskončilo, nemohou zapomenout na to, co bylo a hlavně co stále je v Severní Koreji. Chtějí, aby se informace šířily dál a většina z nás si tak mohla uvědomit, které hodnoty jsou důležité a jaká je cena svobody.

Jeden by si mohl myslet, že faktografická kniha bude nudná a těžkopádná, ale Demick je především paní spisovatelka. Ví, kdy má přednést fakta, kdy lidský příběh, kdy přidat plyn a kdy situaci odlehčit nějakou až groteskně absurdní situací. I když se čte někdy pomaleji díky obsaženým faktům, je kniha zajímavá. Autorka používá bohatý a publicisticky beletristický styl. Přeskakuje mezi lidskými osudy a nechává nás tak v napětí, co s nimi bylo dále. Na několika posledních desítkách stran také autorka přidala ke každé kapitole poznámky, kde k jednotlivým informacím přišla a vy se tak můžete přesvědčit, že snad veškerá tvrzení mají řádný podklad.

A co je hlavní, autorka Vám předkládá fakta, realitu, ale nesoudí. Kniha je drsná, ale je zkrátka taková, jaká je realita. Není zahořklá a nenutí Vám knihu plnou lamentování. Předkládá realitu a je jen na Vás, jaký vy si utvoříte názor. A to je ten důvod, proč musím dát této knize poprvé plné hodnocení. Napsat knihu o něčem tak šíleném a v dnešní době těžko uvěřitelném a nezapadnout jen do bláta a lamentování, to chce pochvalu.

Komentáře (0)