Nenechte se vykastrovat divokým kancem...

recenze

Muž bez ženy není člověk (2014) / DriftBooks (395 views)
Nenechte se vykastrovat divokým kancem...
Když si žena Martina Samka sbalila věci, myslel si, že co ho nezabije, to ho posílí. Ale to by mu nesměl na slabiny útočit divoký kanec, na nervy alkohol a hlasité orgie tajemné sousedky za zdí. Podaří se hrdinovi dnešní doby zastavit volný pád až na dno a zachránit si své mužství?! A opravdu se dá z osamělosti ve velkoměstě vystoupit skokem z jednoho eskalátoru metra na druhý?!

Neodolatelně upřímná, humorná a bravurně napsaná kniha o vztazích mezi muži a ženami vás pohladí po duši.





Když jsem se s Pavlem zhruba před třemi lety sešel v jedné pražské hospůdce, vykládal mi, jak zrovna začíná psát novou knihu, která bude o vztazích. Že si nastudoval spoustu literatury – zejména té erotické – a že to bude aplikovat do příběhu a já si říkal ‚ty vole, to bude nový Milenec lady Chatterleyové po „bryczovsku“, žádné odstíny šedi, ale pořádná magicko-realistická knihonovela u které se zasměji, a která ve mně zároveň vzbudí oheň žádostivosti‘ a poslouchal bych Pavla dál a dál kdyby se nám do hovoru nevtěsnal nový návštěvník restaurace, jenž zaregistroval rozhovor o literatuře a nikým nezván přisedl, aby Pavlovi, coby slavnému autorovi, nabídl dobrou práci v redakci pravoslavného magazínu, jehož pobočku zde v Čechách řídí jeho syn. Rozhazoval rukama a miliony rublů a vyprávěl „skazky“ ze zákulisí cerkve i světského světa „...to víte – Rusové – mraky peněz, luxus, ale také zbožnost a úcta ke spisovatelům…“ a zaujal nás do chvíle než si „odskočil“ tak nějak natrvalo… a nám na lístku po tomto novodobém Baronu Prášilovi zůstaly k zaplacení jeho tři piva… Černý kanec seděl celý večer způsobně v rohu restaurace, takže jsem si ho skoro ani nevšiml. Kouzlo okamžiku se rozplynulo stejně jako ten úžasný řečník a tak jsme se vydali domů… Nový román jsem pustil z hlavy.

Minulý rok na jaře jsme se sešli v Mostě – v městě, kde jsme společně vyrůstali – jak jinak než v hospůdce, kde Pavel četl z nového (tehdy ještě nevydaného) románu „Muž bez ženy není člověk“. Nejvíce si pamatuji první kapitolu, protože orgastické výkřiky ukrajinské paní Nekudové v podání nesmělého vytí samotného autora ve mě nějako zabíjelo ten náboj, který kapitola má, pokud si ji budete číst sami a vaše fantazie pojede naplno (tady se tedy uchyluji k drobné radě – Pavle – tu první kapitolu už raději sám nečti :-) Ale celkově jsem z večera nabyl dojem, že se knihou náramně pobavím… a to i přesto, že se hospodou nesl smrad mokrých černých štětin...

Kniha vyšla na přelomu roku a tak jsem se vrhl do čtení. Má v sobě zlomky „bryczovského“ humoru, ale daleko více je protkána starostmi současného moderního člověka – rozvod, alkohol, dluhy, nezaměstnanost. Erotické zůstaly pouze vzdechy ukrajinské krásky, ale i ty se nakonec ukážou jako volání o pomoc. Když už máte pocit, že se hlavní hrdina odrazil ode dna a dostává se k hladině – šup a je stažen další katastrofou do větší hlubiny než předtím. A když už nakonec skutečně vypluje (díky „Poplerově skoku“) stejně čekáte, co se ještě podělá… O knihu jsem se přetahoval s rozdováděným kancem, cloumal mi s ní, a tu a tam mi dokonce sežral nějakou tu stránku...

Brycze tu a tam v recenzích řadí do škatulky „magický realismus“. Já bych jeho nový román zařadil spíše do škatulky „kapitalistický“ realismus (bez jakéhokoliv pejorativního přídechu). Je to současný moderní příběh, který řeší to, co zřejmě nejeden ze čtenářů prožívá na vlastní kůži. A lidé se ve svých strastech a starostech rádi rýpají. Pro někoho bude třeba pozitivní pocit, že je na tom lépe, než hrdina knihy. Někdo si řekne ‚jo, tyhle sračky už mám za sebou‘. A někdo – jako třeba já – si řekne ‚díky bohu, že se mě to (zatím) netýká‘... ale věřte mi – dá to docela práci držet toho zuřivého černého kňoura pěkně na distanc od svých vlastních koulí... :-)

Komentáře (0)

kniha Muž bez ženy není člověk recenze