Co je to být zúčastněným čtenářem...

recenze

Platforma (2008) 5 z 5 / DriftBooks
Platforma

Anotace: Protagonistou této knihy o hledání štěstí a lásky v citově vyprahlém současném světě je opět autorův generační druh, zde už čtyřicátník, úředník na ministerstvu kultury. Sarkasticky glosuje život, dokud nepotká dívku, která se vymyká jeho dosavadním zkušenostem se ženami. V líčení jejich vztahu možná Houellebecqova čtenáře překvapí méně cynický tón, avšak o to kousavější soudy o pokrytectví západní civilizace i o možných alternativách, vedoucích do slepé uličky terorismu. Skandální autor se nezapře v otevřeném líčení erotických scén i ve velmi kritických připomínkách na adresu různých náboženství.



U této knihy jsem pochopil, co je to být zúčastněným a nezúčastněným čtenářem. Zúčastněný čtenář čte a vnímá příběh osobně. Věty a děje se ho přímo dotýkají, protože podobné věci zažíval, či zažívá. S hlavním hrdinou má spoustu věcí společných. Na život a lidi kolem sebe stejný, nebo podobný názor. Některé pasáže ho tak rozhodí, že musí knihu na chvíli odložit. Některé věty jsou tak bolestivé, že pláče. U některých se vědoucně chechtá. Některé vedlejší postavy zná ze svého okolí. Některé drobné postřehy, které nezúčastněný čtenář přelétne, zúčastněnému vrtají do mozku díry. Zúčastněný čtenář v knize žije a svět z knihy naopak vstupuje do jeho reality. Ten nezúčastněný čte knihu a možná se baví, možná nudí, možná je mu někdo sympatický a možná si tu a tam řekne, nojo, tojo… ale to je vše. Příběh skončí. Titulky. Konec. Zítra jdeme na další film… U Platformy Michela Houellebecqa jsem byl čtenářem zúčastněným a v mozku mi zbyly vyvrtané díry.

Houellebecq je nesmlouvavý, cynický, sarkastický kritik. Přesto plný něhy a nejisté potřeby lásky. Některé věci dramaticky přehrává, aby následně vyvstala krása jemných nuancí života. Ale přehršel naděje v knize není. Dnes tak aktuální téma úpadku korektní a změkčilé západní civilizace, kterou válcují nové civilizace, postavené na zcela jiných základech, nesvázané tisíciletími socializace a kulturních kontextů, se tu mísí s obžalobou té samé civilizace, které prorůstá světem jako mor a bez skrupulí jej ničí ku prospěchu svému. Tato civilizace jako by toužila, aby byla vyhlazena nesmiřitelnými bojovníky z pouště, kteří mají ve všem jasno – byť to jasno je pěkná kravina. Tak jako byl dekadentní starý Řím převálcován barbarskými Vandaly…

Ale to je v knize jen jako pozadí pro příběh o samotě v davu, neschopnosti poskytnout a přijmout lásku. O touze po lásce a blízkosti a něze. O vzácném daru být s milovaným člověkem, rodinou, mluvit spolu. O bezbřehé a bezcenné snaze hrabat peníze, užívat si materiálních potěšení, o cynické touze po uspokojení svých potřeb, včetně sexuálních, na úkor kohokoliv a čehokoliv. Je to pláč nad civilizací, která se hroutí díky své neschopnosti znovuobjevit člověka, soucit, lásku, pochopení a obyčejné lidství. A Houellebecq skrze svou knihu křičí a bije na poplach…

Komentáře (0)

Přidat komentář