Německo v kleštích samozvané ideopolicie

recenze

Teror ctnosti - O hranicích názorové svobody v Německu (2015) / JanH (332 views)
Německo v kleštích samozvané ideopolicie
Politická korektnost je fenomén, s nímž se v politologicko-sociologickém diskursu současného Západu setkáváme takřka neustále. Neexistuje prakticky žádná oblast společenského prostoru, která by jejího zhoubného vlivu ještě zůstala ušetřena - politická korektnost zamořila jak mediální a politickou sféru, tak i ryze odborné a úzce vyprofilované společenské segmenty jakými jsou literatura, sport či náboženství.
Pokud politickou korektnost charakterizujeme jako úmyslnou nivelizaci jazyka, jejímž účelem je názorová uniformita společnosti, pak je zřejmé, že se s touto praxí nejspíše setkáme v totalitních systémech. A je tomu skutečně tak - vezmeme-li si jako příklad nacistické Německo či sovětské Rusko, pak se v obou těchto systémech setkáváme (pochopitelně pod jiným názvem) s politickou korektností par excellence.
Zásadní otázka tudíž zní: Jak je možné, že to, co je primárním a takřka charakteristickým rysem totalitních režimů, se mohlo tak silně a takřka bez jakéhokoliv většího společenského odporu „zabydlet“ v demokratických státech?
Těch příčin je celá řada a není zde na místě je všechny vyjmenovávat. Připomeňme jen, že demokracie jako taková je velice křehký politický systém a pokud se najde skupina lidí, kteří této slabosti a křehkosti chtějí zneužít, je velmi těžké jim v tom zabránit. Tak se ultralevicovým pseudointelektuálům z neomarxistické frankfurtské školy podařilo infiltrovat západní mládež idejemi salónního komunismu, které pak hrály rozhodující roli v tzv. sexuální revoluci a hnutí „osmašedesátníků“ ve Francii. A již zde se jako prostředek k umlčení a skandalizování odpůrců používala politická korektnost, kdy každý, kdo neměl ty správně „revoluční“ a „pokrokové“ názory, byl zpátečníkem a kontrarevolucionářem se všemi důsledky, které to sebou neslo. Skutečnost, že toto se dělo a v ústavních rámcích demokratických států ukazuje právě na onu subtilnost a snadnou zneužitelnost této státní formy.
Podíváme-li se na současnou Evropu, pak je očividné, že zemí, kde se politická korektnost nejvíce uchytila, je Německo. Je to vcelku pochopitelné - historické selhání Němců a především hrůzy druhé světové války vedly tamější politiky k přesvědčení, že je nutné Německo apolitizovat a vystříhat se jakéhokoli náznaku návratu k minulosti. Tato, jistě dobře míněná snaha, byla však dovedena ad absurdum a dnes, po znovusjednocení Německa, nabývá reálných totalitních rysů. Zatímco Hitler toužil po „zglajchšaltování“ národa pod praporem nacionálního socialismu, dnes se tak děje ve jménu multikulturalismu, evropské jednoty a tzv. lidských práv. Uvedu jeden příklad za všechny: V Německu neexistuje institut domácího vzdělávání (mimochodem - byl zrušen Hitlerem!) a stát přísně dbá na to, aby se děti zúčastňovaly všech školních aktivit včetně tzv. sexuální výchovy, která však de facto není ničím jiným než narušováním zdravého vývoje dětí v této oblasti. Když to někteří rodiče před časem odmítli, byli posláni do vězení. A samotný německý ústavní soud rozhodl, že postup úřadů byl správný a zamítl žádosti o uzákonění domácí výuky, protože „není v zájmu demokratického státu, aby vznikaly paralelní společenské struktury“! Přitom právě pluralita názorů a paralelní občanské iniciativy jsou základní a nezbytnou podmínkou demokracie...
Pro tento poměrně obsáhlý úvod jsem měl dobrý důvod - domnívám se, že na jeho pozadí bude možné lépe zhodnotit význam a mimořádnou aktuálnost recenzované knihy.
Thilo Sarrazin patří v dnešním Německu ke světlým výjimkám co se týká nezávislého myšlení a schopnosti jasně artikulovat společenské problémy, před kterými většina ostatních zavírá oči. Jeho nejnovější kniha Teror ctnosti s podnadpisem O hranicích názorové svobody v Německu je pak nepopiratelným důkazem právě řečeného - autor v tomto díle opět prokazuje brilantní myšlení a logiku a analyzuje negativní jevy v současné německé společnosti s takovou intelektuální bravurou, že se není co divit, když je ve své vlasti trnem v oku všem „politkorektčíkům“. Právě politická korektnost je totiž podle Sarrazina příčinou toho, že Německo, jakkoli ještě formálně demokratické, se dnes nachází na nebezpečné cestě k nové totalitě - totiž k teroru ctnosti, resp. politicky korektního myšlení a jednání odpolitizovaných a pouze konzumně orientovaných mas. Jestliže jsme řekli, že politická korektnost úzce souvisí z jazykem, s pokusem o umenšení či dokonce odstranění jeho základní funkce jakožto prostředku dorozumění, je nasnadě, proč jsou dnes tolik v kursu eufemismy. Právě ty totiž jsou ideálním prostředkem, jímž je možno oné jazykové impotence dosáhnout. Ve čtvrté kapitole (dle mého názoru naprosto excelentní) se Thilo Sarrazin touto problematikou podrobně zabývá a na mnoha příkladech ukazuje, jak pomocí nejrůznějších eufemismů, novotvarů a paslov vzniká soudobý newspeak, ne nepodobný tomu Orwellovu a jak dekadence jazyka zákonitě vede k dekadenci myšlení.Autor se rovněž rozepisuje o tom, čemu všemu může dnes v Německu čelit ten, kdo „nevyje s vlky“. Pro příklady nemusí chodit daleko - ve druhé kapitole s názvem Jak jsem se dostal do konfliktu s vládou veřejného mínění zmiňuje mediální štvanici, která se proti němu rozpoutala po vydání jeho první knihy na politicko-korektní téma s názvem Německo páchá sebevraždu.
Čtrnáct axiomů posedlosti ctností v současném Německu - tak se jmenuje závěrečná šestá kapitola, která seznamuje čtenáře s faktický stavem svobody projevu v Německu, přičemž vychází najevo, že mantinely veřejného prostoru se stále zužují a politická korektnost triumfuje tváří v tvář zmanipulovanému obyvatelstvu.
Jen těžko hledám slova, jimiž bych vyjádřil svůj dojem z této úchvatné knihy. Sarrazin je klasickým intelektuálem ze „staré školy“, z doby, kdy bylo ještě zvykem argumentovat a nikoli osočovat. Jestliže je dnes v Německu považován za černou ovci sociologie, za pravicového populistu a málem rasistu, pak je to vlastně ta největší pocta, jaké se mu od establishmentu může dostat. A když se někdy o zvlášť významných knihách píše, že by měly být „povinnou četbou“, pak o jeho Teroru ctnosti to platí dvojnásob - ano, tato kniha by měla být povinnou četbou každého, kdo si váží svobody slova a nezávislého myšlení.

UKÁZKY:

Angela Merkelová je velmi chytrá taktička. Když den po zveřejnění ukázky a šest dní před vyjitím mé knihy mluvčí spolkové vlády prohlásil, že kancléřka v knize nevidí „žádný přínos“, byl to ze subjektivního hlediska dokonce čestný postoj. K čemu jí mohl být popis principiálních problémů, pro něž v jejich úhrnu neměla řešení a od jejichž pojmenování a popisu mohla čekat jen politické nevýhody? Spolková kancléřka vytáhla kartu moci. Prezident Spolkové banky si vzápětí pospíšil vyhovět jejímu veřejnému doporučení odstranit mne z představenstva této banky a požádal prezidenta republiky, abych mohl být propuštěn. Iniciativa spolkové kancléřky měla vítaný vedlejší účinek: Každému ve své straně dala jasně najevo, že nikdo, pro koho by mohlo mít cokoli ze Sarrazinovy knihy a jejich tezí jakýkoli význam, nemůže počítat ani s blahosklonností, ani s kariérou.

- - - - -

V německém školství existovala tradičně „lidová škola“. Navštěvovalo ji pře 90% žáků a a její jméno tak bylo oprávněné. Pro velmi malé množství dobrých či velmi dobrých žáků existovala reálná škola" nebo "gymnázium" a rovněž velmi malá počet žáků navštěvoval „pomocnou školu“.
Četné školské reformy během padesáti let vedli k tomu, že „lidová škola“ přestala existovat. Novou „lidovou školou“ se ve velkoměstech stala gymnázia, v Berlíně „všeobecná škola“, na níž lze rovněž složit maturitu. Množství žáků, kteří se z tohoto systému úspěšně vyvázali tím, že se uchýlili do bilingválních škol, do zařízení pro obzvlášť talentované nebo na školy soukromé, se zhruba rovná počtu žáků na reálkách či gymnáziích v letech padesátých.
Pomocná škola se nazývala pomocnou proto, že žáci, kteří ji navštěvovali, vyžadovali mimořádnou péči. Říci to takto na rovinu se však začalo pokládat za jaksi diskriminační. A tak se pomocné školy staly nejprve „školami zvláštními“ - a protože to stále ještě znělo příliš izolacionisticky -, proměnily se nakonec ve „školy podpůrné“. Znělo to sice lépe, avšak z věcného hlediska šlo o naprostý nesmysl, neboť každá dobrá škola by měla být školou podpůrnou, a sice v tom smyslu, že existující potenciál nadání žáků co nejlépe podporuje a rozvíjí. Navíc se tím vůbec neodstranila ona principiální diskriminace spočívající v tom, že děti dělíme podle jejich nadání.
Nakonec z toho všeho povstala idea inkluze: žáci s potřebou zvláštní podpory se integrují do běžného systému a potřeba zvláštní podpory bude kompenzována „diferencovanou výukou“. Všeobecná škola (dříve lidová škola) se tedy stala „inkluzívní školou“. Touto operací se odstranily viditelné formy nerovnosti mezi nadanými a méně nadanými žáky a na rovině pojmenování byly veškeré rozdíly s úspěchem nivelizovány.
Výše provedená jazyková analýzy pochopitelně nevypovídá nic o kvalitě reforem, které se za ní skrývají, a analyzovat tyto reformy nebylo ani cílem této kapitoly. Přesto její autor na tomto místě, jakkoli k tomu z hlediska věcného nevhodném, k těmto reformám činí toto prohlášení: V padesátých letech se žák během osmileté výuky na lidové škole naučil v průměru víc než dnes za deset až dvanáct let na škole všeobecné. A také žáci s omezenou schopností učit se se na tehdejších pomocných školách naučili v průměru víc než dnes v systému „inkluze“. Homogenita výukových skupin byla obětována ideologii rovnosti a horší výsledky vzdělávání jsou za to mstou.
Úspěšně prosazené eufemismy snadno svedou k iluzi, že existující problém byl vyřešen. Jaká mýlka! Pokud svěže omamující účinek eufemistického opisu stojí v cestě důkladné analýze problému, je možné, že tento problém se ještě prohloubí.

Komentáře (1)

kniha Teror ctnosti - O hranicích názorové svobody v Německu recenze

Lector
21.08.2015

Zajímavá recenze, zajímavá kniha. Včera jsem ji shodou okolností držel v knihkupectví v ruce.
Politická korektnost je závažné téma a je to jev, kterým si podřezáváme větev.
Vaše recenze rozhodla, že si knihu řadím mezi ty, které si chci přečíst. Děkuji.