Teror ctnosti - O hranicích názorové svobody v Německu

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kdo rozhoduje o tom, co se smí říkat, a o čem je třeba mlčet? Názorová svoboda je v naší zemi zaručena ústavou. Avšak jak je tomu opravdu? V realitě se neustále střetáváme se zákazy něco si myslet a veřejně o tom hovořit. Velmi snadno se tak ocitáme u hranic toho, co lze veřejně sdělovat. Autor analyzuje konformismus bující všude kolem nás a konstatuje: Kdo vyslovuje názory nebo konstruuje souvislosti, které nezapadají do právě vládnoucího obrazu světa, bývá bez rozpaků označen za provokatéra. S jemu vlastní myšlenkovou pronikavostí staví Thilo Sarrazin tyto postoje a praktiky na pranýř, ukazuje, odkud pocházejí jejich příčiny, a pojmenovává čtrnáct zákazů myslet a hovořit ovládajících naši dobu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247007/teror-ctnosti-o-hranicich-nazorove--247007.jpg 3.816
Žánr
Literatura naučná, Politologie, mezinárodní vztahy, Sociologie
Vydáno, Academia
Orig. název

Der neue Tugendterror. Über die Grenzen der Meinungsfreiheit in Deutschland, 2014

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Teror ctnosti - O hranicích názorové svobody v Německu

Přidat komentář
Garik
08.12.2018

Thilo Sarrazin sa zaoberá politickou korektnosťou a to v dosť širokom zábere. Vracia sa ku koreňom myslenia, ktoré nás doviedlo až k samotnej politickej korektnosti, opisuje (najmä v nemeckom prostredí) jej pôsobenie a jej dôsledky.

„Všude tam, kde se kladou překážky, ba kde se znemožňuje pojmenovat relevantní jev sociálně akceptovatelným jazykem, tam jazyk nejen ztrácí část sve komunikační funkce, nýbrž navíc zkresluje skutečnost a znesnadňuje nám jak této skutečnosti porozumět, tak správně posuzovat události kolem nás a správně chápat vlastní rozhodování.“

„Skutečnost se jejím přejmenováním změní právě tak málo, jako se přejmenováním měny změní její kupní síla. Důstojnost objektu přejmenování je tabuizací starého názvu navíc spíše poškozena než posílena. Mimořádná energie, která se na tyto názvoslovné otázky spotřebovává, plodí mystifikaci jazyka. Lze ji pochopit jen jako důsledek myšlení, které buď pojmenovávání přisuzuje magické účinky, nebo které chce vlády nad názvy využít ke svým mocenskopolitickým cílům.“

„Orwellova strohá doporučení, jak dosáhnout dobrého a jasného jazyka, …:
- Nikdy neužívej slovního obrazu nebo řečové figury, které se často objevují v tisku.
- Nikdy neužívej dlouhého slova, můžeš-li místo něj užít krátké.
- Lze-li některé slovo vypustit, vypusť ho.
- Nikdy neužívej pasiva, můžeš-li použít aktiva.
- Nikdy neužívej slov cizích jazyků nebo výrazů vědy, můžeš-li totéž říci slovy vlastního jazyka, zvláště jazyka běžně mluveného.“

„Avšak z kolébky osvícenství se zrodil věnec ideologií, jež křesťanský příběh vrátily z onoho světa do světa pozemského a učinily jej o to atraktivnějším. Jádro tohto příběhu lze povědět jedinou větou: Na místo hříchu nastoupila nerovnost, na místo vykoupení rovnost. Takový byl základní impulz Jeana-Jacquese Rousseaua. V tom tkvěla motivace k teroru ctnosti Francouzské revoluce. To bylo jádrem komunistické ideologie. A to je ještě dnes motorem tak rozdílných společenských jevů, jako jsou progresivní daňové systémy, genderové bádání a integrační politika.“

„Ideology libovolné provenience spojuje nutkavá potřeba regulovat lidské jednání podle vlastních fixních idejí a vynucovat si odpovídající „výsledky“ i tam, kde jsou škodlivé a nesmyslné nebo kde si je postižení jednoduše nepřejí.“

Je to smutná kniha o smutnej realite. Pre nás je tiež desivou výstrahou. Pred bezdôvodnou vierou v až mýtickú čistotu západných (najmä tých bruselských) politikov. Pred nezmyselnými túžbami po lepších zákonoch diktovaných z „Bruselu“ a s nimi prichodivšej dokonalejšej spravodlivosti. Pred falošnými predstavami o tom, ako nám bude tým lepšie, čím tesnejšie spojíme svoj osud s projektom Únie.

Teraz výhrady:
Sarrazinovi sa, ako mnohým iným autorom, stalo to, že sa pri ponore do problému príliš vzdialil od svojej odbornosti. Aby teoretickú rovinu predkladanej problematiky rozvinul v čo najväčšom zábere, uchyľuje sa k dokazovaniu historických koreňov „teroru cnosti“ v čo najvzdialenejšej minulosti. V tomto, miestami až zbytočnom a samoúčelnom, historickom exkurze však často spája nespojiteľné fenomény a zjavne presahuje svoje obzory, napr. keď kresťanstvu pripisuje atribúty a Rímsko-katolíckej cirkvi ambície, ktoré v skutočnosti nikdy nemali.

Táto Sarrazinova práca je síce veľmi poučná vo svojej praktickej rovine, teda – „chorá“ ideológia a z nej plynúca reálna politika a jej praktické dôsledky (od totalitného myslenia k totalite), ale akú „svoju“ ideológiu by proti zmienenej „chorej“ postavil a ako by ju obhájil vo filozofickej rovine, to už je iná záležitosť. Osobne si myslím, že z pozícií etiky a morálky by svoje postoje obhajoval ťažko, keďže sám jeho názorový svet sa zdá byť značne vratký a vystavaný na tých istých plytkých základoch uložených v pohyblivých pieskoch relativizmu, na ktorých stavajú svoju argumentáciu jeho oponenti terorizujúci našu spoločnosť. Je to práve relativizácia dobra a zla a všetkých hodnôt, čo im umožňuje neustále posúvanie mantinelov a stupňovanie požiadaviek. Toto, zdá sa, Sarrazinovi úplne uniká. Výsledkom je, že po vstupe na pôdu morálky začína byť myšlienkovo nekonzistentný a vo svojich tvrdeniach si odporuje.

Prvé štyri kapitoly sú prínosné, obohacujú čitateľa o kontakt s dnešnou realitou (hlavne tou v SRN). V 5. kapitole sa už necháva uniesť a skutočnosť „teroru cnosti“ rozvíja do rozsiahlej teórie, v ktorej na základe niekoľkých vypichnutých, navonok podobných znakov zlučuje nezlučiteľné. Ak by tak nerobil, musel by uznať, že dnešný marazmus má pôvod práve v osvietenstve, v ktorom on vidí akési pokračovanie čiastočne idealizovanej antiky.
Tiež sa mi javí pravdepodobné, že mnohé uvádzané citáty, ktorými podporuje či ilustruje svoje tvrdenia, proste nepochopil.

Čo by som tak ešte mohol knihe vyčítať, je možno preklad (s dôrazom na „možno“). Niekedy sa dá, napríklad, iba s ťažkosťami rozpoznať, či je medzi výrokmi pozitívna alebo negatívna korelácia.

Knihu môžem odporučiť ako potenciálne dobrý krok na ceste k vytvoreniu si ucelenejšej a reálnejšej (bez zbytočných konšpirácií) predstavy toho, čo sa dnes vo svete okolo nás deje; predstavy o tom, čo nás čaká, keď budeme naďalej nekriticky a bezmyšlienkovito preberať do našej kultúry, do nášho školstva, do našich inštitúcií, našej legislatívy, všetky tie „dobrá“ pre nás „vzorových vyspelých demokracií“.

Cinik
25.10.2018

Knih hodně zklamala mé očekávání, což je do jisté míry moje vina, protože jsem o Sarrazinovi a jeho názorovém ukotvení zas až tolik nevěděl. Je to upřímný starý socialista, který se pustil do boje s neomarxisty, co se zmocnili pozice, které mělo jeho hnutí a ukradli jeho stranu (SPD). To zcela vymezuje rámec a směr jeho úvah.

Části, které pojednávají o jeho osobní zkušenosti a zkušenostech jeho manželky po vydání knihy "Německo páchá sebevraždu", jsou zajímavé a užitečné. Pro ty, kteří se zdravým myšlením v tomto směru ještě nesetkali, mohou být přínosné i kapitoly zabývající se čachry neomarxistů a hlasatelů politické korektnosti s jazykem a symboly.

Zbytek ale už má přínos pochybný až záporný, protože jeho rodná ideologie jej v mnoha případech svádí na zcestí a znemožňuje mu jasně myslet. Krásným příkladem je stať týkající se snahy zavést sodomitská manželství, kde nejdříve zcela přesně a precizně vysvětluje, proč je to blbost a zneužití pojmu manželství, nicméně následná predikce toho, co to bude znamenat (až to nevyhnutelně projde - mimochodem, už to v Německu mezitím prošlo), je tak totálně mimo, že člověk zírá, jak může intelekt člověka a jeho schopnost jasně myslet na tak krátkém úseku několika řádků tak rychle a dokonale vyhasnout (pokud ovšem jde o vyhasnutí a ne nepovedené mlžení)...

Kniha se hlásí k mnoha myšlenkám a směrům, které křesťan nemůže akceptovat, jako je např. morální relativismus. Jeho úvahy jsou často ulítlé ve směru socialistické ideologie. Co ale nejvíc fascinuje a co dominuje celé knize, je jedna z hlavních myšlenek starých marxistů, že za všechno zlo může Církev. Člověk by řekl, že když starý socialista píše o své válce s mladými neomarxisty a o tom, co z ní vyvozuje, mohl by se bez ostentativní mnohonásobné prezentace tohoto postoje obejít, ale vypadá to, že ne. Četné odkazy na dějiny křesťanství, které mají tuto tezi demonstrovat, jsou sice o ždibec kvalitnější než v Dawkinsových pamfletech - tj. trochu pečlivěji vybrány a umírněněji prezentovány, takže člověk potřebuje trochu více znalostí k tomu, aby dokázal odhalit jejich manipulativnost a neférovost, nicméně jinak jsou podobného charakteru (tam kde Dawkins bezostyšně lže, Sarrazin spíše jen velmi obratně zavádí). Jen ponechávají trochu více prostoru pro otázku, zda jde o cílené manipulace, či o prosté selhání úsudku (u Dawkinse podle mne nepřipadá druhá možnost v úvahu vůbec, u Sarrazina někdy ano). Stejně pak člověka pobaví, když v hloubi knihy dává do protikladu středověký "teror křesťanské ctnosti" se svobodami a svobodným myšlením antiky, ačkoliv sám na začátku knihy připouští, že to s tou svobodou v antice nebylo vůbec tak žhavé, když připomíná Sokrata a ostrakizaci...

Váhal jsem mezi dvěma a třemi hvězdičkami, ta třetí je spíše za odvahu autora válčit s neomarxisty a říkat to, co není v módě. Nicméně pro mne osobně kniha žádný velký přínos nepředstavovala.


Onoff
27.08.2016

Velmi precizní studie o bídě politické korektnosti a zlu, které páchá na svobodě a západní civilizaci. Zejména případová studie dokládající mediální ukřižování (nebo bolševický odsudek, jak kdo chce), jehož se Sarrazinovi dostalo po vydání knihy Německo páchá sebevraždu, je velmi přesvědčivá. Ve druhé části, kde se Sarrazin vymezuje proti vybraným základním paradigmatům převládajícího levicově liberálního mainstreamu a ubohé demagogie politické korektnosti, však autor již tak přesvědčivý není, protože opačné názory (proti nimž se vzápětí pokouší argumentovat) často formuluje záměrně karikujícím způsobem, čímž si sice šetří práci, ale ztrácí tak na přesvědčivosti. Příklad: ve skutečnosti se jen málo feministek domnívá, že osvobození ženy vede mj. přes povinné umístění všech dětí už v útlém věku do státní péče. Chápu, o co Sarrazinovi tím karikováním šlo (a občas se mu to vysloveně povedlo), ale výsledek není tak docelá férový. Přesto je kniha jako celek velmi zajímavým (a dobře vyzdrojovaným) dokumentem o šílené době, ve které žijeme a v níž ke známkám mainstreamového bontonu západní civilizace patří permanentní pocit viny, ustrašenost a sebemrskačství (někdy až sebenenávist). Velmi pregnantně to nedávno formuloval německý profesor syrského původu a islámského vyznání Bassam Tibi: "Je třeba, aby německé regulační orgány cizincům pohrdajícím státem jasně vymezily hranice přípustného chování. To se ale neděje, především ze strachu z obvinění z rasismu, který je dnes větší než strach z poklesu veřejného pořádku." Přesně tak. Navíc "rasismem" se dnes myslí daleko více věcí, než kolik by odpovídalo skutečné definici tohoto slova. Slovo "rasismus" se zkrátka stalo užitečným klackem v křížovém tažení politické korektnosti, ničím jiným. I tomuto tématu se Sarrazin v knize věnuje.

weny
22.08.2016

Kniha zcela bori obraz Zapadni Evropy jako prostoru svobodneho mysleni. Predklada nam pomerne smutny pribeh cloveka, ktery bojuje proti levicove-liberalni mediokracii a politicke korektnosti, ktera podle autora v Nemecku jiz zcela omezila svobodnou diskusi.

Sarazzin popisuje snahu obhajovat svou predeslou knihu 'Nemecko pacha sebevrazdu'. Jeho snahu ale podkopava propagandisticka kampan vedena levicovymi medii, komentatory a dokonce i jeho domovskou stranou SPD. Komentatori velmi casto zcela ucelove vytrhavaji vety z kontextu knihy, a nebo se primo uchyluji k nepresnemu citovani, ktere zcela zkresluje obsah jeho predesle knihy. Sarazzin dale zminuje boj s televize, kdy je z nataceni stazena reporterka, ktera byla az prilis neutralni a nemela snahu na autora knihy nakydat hnuj.

Mnohem horsi dopad mela kniha na jeho manzelku, ktera byla nucena opustit sve misto ucitelky. Stejne tak ji nebylo dovoleno autorske cteni jeji knihy na festivalu jen proto, ze je manzelkou Thilo Sarazzina. Farar, ktery se ji zastal a chtel, aby ji bylo umozneno vystoupit, byl pozdeji odvolan.

Z knihy jde mraz po zadech, kdyz si clovek ze stredni a vychodni Evropy vzpomene, jak to tu vypadalo pred 89, a jak to ted zacina vypadat na zapade.