Návrat žítkovských bohyní: Cenné stopy

recenze

Tato, stejně jako předchozí kniha Tajemství bohyní na Žítkové, je jednoduše meditativním čtením. Přenese vás do kraje tak zvláštního, těžkého, klidného, plného příběhů a jednoduchosti ve složitém životě i světě. Jímavým způsobem vás Vlastimil Hela doslova vezme na cestu po dalším pátrání tajemství bohyní na Žítkové.
A kromě faktů, informací, zkoumání, přemýšlení a nesčetného množství obrázků dýchajících historií, vám v paměti utkví třeba i zdánlivé nic… jen lehký popis života během psaní této knihy:
„Zavřel jsem knihu a vracel se do svidnické reality. Po dortu zbyla tmavá kakaová šmouha na talířku a lžička na jeho okraji. Se šálkem v ruce jsem se rozhlédl těžkými dešťovými mraky potemnělou místností. Barvy na velkém obraze s lehce chagallovsky pojatým kavárenským výjevem ladily s oblečením šarmantní ženy, která si mezitím přisedla na volné místo na druhém konci stolu. Někoho mi připomínala. Déšť ustal. Mezi mraky problesklo slunce a odrazilo se v její tváři pro zvýšení tajemnosti.“
Je to kus zapomenutého kraje, který nám Pánbůh zatím ještě nechal pro inspiraci… kraje nejen na Žítkové, ale všude, kde je ta atmosféra tajemna, šeptuch, bohyní, šamanů střední Evropy spjatých s moudrostí krajiny a lesů, které všichni důvěrně známe.
Autor se vydal do všech těchto krajů a hledal. Někde našel, někde nenašel. Někde nám doslova vyrazí dech, zejména, jste-li čtenář jemně naladěný a dychtivý po propojení se s kusem staré tradice, která pomalu mizí. A vidí pak, na jak vzácný drahokam autor narazil. Na takový, na který už generace po něm možná už vůbec nedosáhnou.
Kniha má být skromnou snahou přiblížit příběh nejen žítkovských bohyní, já ale říkám, že je to dílo velkolepé. Nejen kvůli proměně vnímání světa, vnímání všeobecně nastupujícího ženského principu, ale především kvůli něze, pokoře a lásce, se kterou přistupoval ke všemu, co na své cestě mezi kořeny svého rodu na Žítkové přišel. A co nám, laskavým čtenářům předal.
Jak to říci? Čtení, které je strhující, zároveň čtenářovo srdce zjemňuje. Možná ale celá ta jemnost je jen dotek rodů, předků… něčeho, co v sobě máme všichni. Něčeho, co zoufale potřebujeme v dnešním světě zahlceným nesmysly a konzumem, cítit a vnímat. Alespoň chvíli. Chvíli, než se duše zase ukonejší.
Renata Petříčková, za lukbook.cz

Komentáře (0)