Návrat z temnoty

recenze

Na knihu jsem narazila náhodou v antikvariátu, kde mě upoutala obálkou, která je jednak moc pěkná a taky na omak příjemná. Z anotace jsem byla trochu rozpačitá, protože psychologické thrillery nepatří úplně do mého okruhu zájmů, ale nakonec zvítězila zvědavost a knihu jsem koupila. A bylo to březnové knižně-nákupní rozhodnutí číslo jedna!

Kniha si mě připoutala už prologem, ve kterém paní autorka popsala, jak to všechno začalo – únosem třináctileté holčičky z letního tábora. Ale vypráví to někdo další, nějaká třetí osoba, která povídá hlavní hrdince Angie, co se stalo. A pak se najednou ocitáme v první kapitole, o tři roky později. Angie stojí na cestě vedoucí k jejímu domu a nic si nepamatuje. Tři roky zmizely, ona je najednou doma, neví, kde byla a nejdříve odmítá uvěřit tomu, jak dlouho byla pryč. Vrátila se s čistou duší, poraněným tělem a myslí, která nepatří tak úplně jen jí.

Začne docházet k psycholožce, jenž jí má pomoci vyrovnat se s traumatem, které utrpěla a tak se přijde na to, že trpí disociací. Nejlépe to lze popsat jako oddělení části mysli, která se pak vydá svojí cestou – oddělí se, aby pomohla Angie překonat to, co se děje jejímu tělu během únosu. Strach a bolest prožívá alternativní osobnost a primární osobnost je tak chráněná, ale zaplatí za to ztrátou těch hodin nebo dní v paměti.

V knize tedy prožijeme Angiin postupný návrat do normálního života – do školy, mezi kamarády, kde tři roky chyběla, přičemž občas vykouknou i její Alteři. Pomaličku se tak Angie dozvídá, kde byla a co všechno se jí přihodilo a seznamuje se s těmi, které žijí v ní. Krom Angie si těžkou situací prochází i její rodina a pro nikoho z nich to není jednoduché.

Na knihu jsem potřebovala přesně dva večery, protože to prostě nešlo přestat číst. Jednak jsem potřebovala nutně vědět, co všechno se Angie stalo a taky mě fascinovaly její alternativní osobnosti a hrozně nutně jsem potřebovala zjistit, kdo jsou a co všechno si vytrpěly místo Angie. Ona sama, tedy hlavní hrdinka Angela, na mě působila jako neuvěřitelně klidná a silná osobnost. Později, až příběh pokročil, jsem se dověděla, proč tomu tak bylo. Můj obdiv a sympatie k hrdince to ještě zvýšilo. Nevím, jestli bych dokázala brát také tak klidně to, co musela přijmout a pochopit ona.

Paní Coleyová se nijak nevyžívá v popisu krutostí, které Angie postihly během těch tří let. Nejsou přehnaně líčeny v teatrálním stylu, ale přesto působí tak nějak vnitřně děsivě. Její hlavní postava nemá tendenci rýpat se hluboko ve svých pocitech a je dobře, že to paní autorka nepřehnala. Nevím, jestli bych pak chtěla příběh číst, protože už takhle, i když se dalo dopředu poměrně snadno předvídat, co přijde, to byla dost silná káva. Paní autorka píše jednoduše, čtivě a v popředí všeho je psychická porucha (fascinující, proč to nepřiznat) a Angie se svými alternativními osobnostmi. Ze stránek tedy zběsile nesrší emoce, ale přesto tam jsou. Alternativní osobnosti měla paní autorka také moc hezky promyšlené – oblíbila jsem si je. Přes to, že jsem si myslela, jak je kniha předvídatelná a určitým způsobem i byla, dokázala mě na konci překvapit.

Dočetla jsem ji asi před hodinou a nelituji ani minuty, kterou jsem s ní strávila.

Komentáře (0)