Nastup si do autobusu!!!

recenze

Postav se nalevo!!!

Jdi do haly!!!

Jdi do lesa!!!

Odejdi od ostatních a už nikdy nespatři své milované.... Oni tě už taky nikdy nenajdou.

Dnešní Bosna a Srbsko. Dřívější Srbsko, Jugoslávie. Devadesátá léta bývají označována i u nás za divoká, ale proti tomu, co se dělo v zemích bývalé Jugoslávie byli Ivan Jonák a Radovan Krejčíř se svými trapnými manýrami celebrit hodně jinde. A ono se přitom na tom samém evropském kontinentu dělo velký špatný...

Ale postupně.

Rokem 1992 začínají mnohá vyprávění pozůstalých žen a přeživších potomků Muslimů, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, v lepším případě přežili, v horším byli donuceni se svou skupinou odejít někam opodál a tam se nechat v rámci etnické čistoty území a národa zastřelit. Nebo se nechat odvézt do koncentračního tábora, kde byli rodiče ukopáni před zraky svých dětí k smrti a umírali jim v náručí. Přeživší koncentračních táborů byli sotva schopni chodit osvobozováni...

Počkat! To už tu přece bylo, o těchto věcech byly popsány stohy knih! Jenže to byly zločiny z rukou Němců proti Židům a nižším skupinám obyvatel! A ono se to dělo ještě na počátku tohoto století. Stejné zločiny, stejná nenávist, obdobné motivy, jen jiné země a jiní lidé...

Vzpomínání vdov na své zemřelé manžely a zabité rodiče, narušené vzpomínky kdysi dětí, které přežily jediné z rodiny a životní úkol islandské doktorky, která brázdí bývalou Jugoslávií sem a tam a dává dohromady z hromad kostí lidské bytosti a spojuje je s konkrétními příběhy. Je těžké knihu uchopit z jedné nebo z druhé strany, protože čtení o hrůzách je natolik nepochopitelné, že toužíte o tomto světu sdělit vše, náhle se však nedostává slov.

Nechme tedy mluvit Matku Mejru, přeživší ženu, které byly zabity obě děti a její kdysi statný muž skončil následkem traumat jako duševní troska. Potkáváme ji v divadle, kam nechali badatelé přivést zbytky oděvů exhumované spolu s kosterními pozůstatky a rozložili je, pečlivě označené, v prostorách místního divadla. Dle zbytků oblečení dostává každý pozůstalý šanci poznat člena své rodiny a v případě úspěchu možnost jej pohřbít a důstojně se rozloučit. Lidé byli zabíjeni natolik překotně a v takovém množství, že tisíce obětí nebyly zatím nalezeny a šance na identifikaci je většinou mizivá. Matku Mejru, muslimku, potkáváme právě v tomto divadle mezi pozůstatky, kde se snaží pozůstalé psychicky podpořit a zároveň doufá ve smutné štěstí:

Jdeme za Mejrou po úzkých cestičkách mezi cáry oblečení. Zastavíme se nad jedním: tmavé kalhoty, světlá košile a něco, co bylo kdysi svetrem vínové barvy. Matka se sklání a upravuje jednu nohavici. Pak se zvedá a pohledem ještě překontroluje, jestli to takhle už vypadá dobře.
"To je Edvin," říká, jako by nám někoho představovala. "Můj syn. Všechno souhlasí, pohlaví, věk, výška i zuby. Ale paní Ewa si není úplně jista. Ještě nám nebrali to DNA. Měla jsem Edvina." Mejra se znovu sklání a znovu upravuje nohavice. "Měla jsem i Ednu. Vím všechno, co se stalo s mojí Ednou. Vím, kdo ji bil, kdo ji znásilnil. Jen nevím, kam pak odjel ten autobus. Kam ji z Omarské odvezli. Nikde není žádné její oblečení, ani střevíc, nic."
Už několik let jezdí Mejra po kraji a vylepuje po zdech fotografie svých dětí. Dokonce na toto téma a o svých dětech napsala knihu. Čeká na jakoukoliv informaci, která by ji přivedla na stopu pravdě. Chce se dozvědět tři věci: Jak děti zahynuly? Kdo je zabil? Kde jsou jejich kosti?

Autor navštívil mnoho žen, promluvil s rodinami a dostal se i mezi rodiny druhé strany konfliktu, živořící Srbské rodiny, kdy muži utíkají před fotoaparáty, protože ví, že jsou vinni a mají strach z usvědčení před soudem když bude někde spatřena jejich tvář na fotografii. Jeden otřesný osud za druhým a bolest, jakou nelze překonat, vzpomínky nelze vytěsnit a lidé mohou jen zkusit žít dál. V domech a bytech, odkud je mohou kdykoliv kvůli nevyrovnaným majetkovým poměrům vyhnat a s neskutečnými čísly nezaměstnanosti jen sedět doma a dívat se do zdi. Nemají na jídlo, nemají z čeho žít. Před minulostí se nelze nikam schovat.

"Sám Alláh mě poslal, abych vás potkal," řekl jim, když se uklidnil. "Šly jste přímo do vesnice šešeljovců."
Šešejlovci jsou paramilitární srbská organizace, známá svojí krutostí.
Doprovodili je do muslimské vesnice. Tam se setkaly s muslimskými vojáky.
V noci je převezli do Mostaru, do západní čtvrti. V dětském domově byl zřízen uprchlický tábor.
Jasna se zaradovala. Nejdřív si všimla tchyně.
"Kde jsou děti," zeptala se tchyně. "Kde je Hasan?"
"Děti sem přijely včera," Jasna se rozhlížela kolem dokola.
"Celý autobus."
"Jasno! Žádné děti nepřijely. Děti tu nejsou."
(...)
Jasna je jediná matka, která přežila kotelnu. Jiné matky měly více štěstí, zahynuly se svými dětmi. (...)

Kniha popisuje děj surově a syrově. Nepřenáší na čtenáře emoce, nenutí mu na určitých místech pláč, na jiných zděšení. Jen nechává prostřednictvím stránek vypovědět jeden z nejhorších příběhů, jaké se kdy staly. O knize je těžké něco napsat, protože dílo vypovídá samo za sebe. Tenký svazek je plný těžkých zločinů.

V Bosně a v Srbsku doposud žijí lidé, kterým věk nehrozí smrtí a přitom je pro ně každý den utrpením. Ženy, které přišly o muže, syny, bratry, otce, zůstaly samy nebo jen s dcerou, zlými sny a nejistotou.

Kdy se může už tak bídná realita změnit opět v hrůzu?

Kniha není vhodná pro slabší povahy a nenechá čtenáři chvíli oddechu. Když z vyprávění vyrozumíte, že by to mohlo dopadnout dobře, nastupuje doktorka Ewa, slaní do díry a vytáhne kosti hlavních aktérů vyprávění. Celé autobusy kostí.

Jako bys jedla kámen je kniha, která ve vás zůstane a její pachuť bude jen těžké setřást. Nedá se z ní příliš číst nahlas a přitom to by bylo právě to pravé, k čemu by měla sloužit. Já z ní nahlas četla a můj muž na chvíli přestal hrát "tanky" a vytřeštil na mě oči. Na otázku, co se děje jen opáčil, že předčítám naprosto otřesné věci a jestli si to uvědomuju. Nekáral mě, byl z popsaného v šoku.

A přes to všechno hrozné v knize zobrazené, přes příběhy zabitých dětí a starých rodičů brutálně ukopaných před vlastními, pracně vybudovanými a později uloupenými domovy, je nutné tyto příběhy stále šířit a nezapomenout na ně. Co je pro jednoho otřesným čtením, je pro druhého vzpomínka na smrt milovaného, která jej budí již léta za příšerných nocí plných samoty.

Děkuji proto nakladatelstvím, jako je Absynt, která tyto příběhy vydávají a šíří mezi lidmi. Na tyto hrůzy se nesmí zapomenout, vždyť je to jen nějakých 25 let, kdy byli kousek od nás vražděni synové a otcové rodin bez zřetele hodného důvodu. Jejich sousedé se stali jejich vrahy.

Mysleme tak, aby už nikdo nedostal možnost takovou zvůli opakovat.

Komentáře (0)