Naše Malé životy jsou truchlivé jak pláč

recenze

Malý život (2017) / Yogi
Naše Malé životy jsou truchlivé jak pláč
UPOZORNĚNÍ NA ZAČÁTEK: Prej nemám používat spoilery, ale moje recenze bez spoilerů napsat nejde, takže... pardon, ale recenze prostě OBSAHUJE SPOILERY! Byli jste varováni, nečtěte, když nechcete, známe to, díky.

Takže... Malý život. Malý život by se dal popsat hodně slovama – je to surový, drsný, dojemný, poetický, přímý, krásný, hnusný, smutný, veselý, tajemný, otevřený, přehnaný, nervy drásající, dech beroucí… Zkrátka a dobře – Malý život by se dal pravděpodobně popsat všema slovama, který píše život sám. A možná proto je pro mě tak těžký tuhle knihu hodnotit. Jedná se o hodně (hodně hodně moc – nic podobnýho jsem zatím neviděla) specifický počtení, pravda, ale rozhodně na tom něco je, o tom nepochybuju – ať už jsou to ty syrový, bez skulinek, kudrlinek a zábran vykreslený emoce, ať už je to ten mistrnej um vypravování (ty skoky v čase byly udělaný perfektně – nechápu, jak se v tom autorka mohla tak dobře vyznat), nebo ať už je to to samotný, neskutečně silný téma (a vážně, jde vůbec opovrhovat knížkama, který se zabývaj zrovna těmahle tématama?). Naprosto chápu, že existujou lidi, který tuhle knihu opěvujou až do nebes. Naprosto chápu i to, že existujou lidi, co to považují za jeden z nejlepších počinů, který kdy četli. A naprosto (naprosto, naprosto) chápu, že existujou lidi, který u toho většinu času probrečeli. Všechno to chápu a neříkám, že jsem to měla jinak – souhlasím s tím, že je to jako celek vážně brilantní dílo (přec bych ho neoznačila za svý životní) a na konci jsem slzu taky uronila. Ale – ALE! – stejně bych to tady chtěla trochu víc rozebrat a vypíchnout věci, který se mi na tom úplně nezdály, stejně jako věci, který jsem si na tom zamilovala, čistě jen proto, abych demonstrovala, jak složitý je tuhle knihu zrecenzovat – zejména kvůli tomu, jak dokonale protipolová mi připadala. V nějakým článku kdysi psali, že by se čtenáři, který se prokousali celým Malým životem, dali rozdělit na dvě kategorie – na ty, který tu knihu nenáviděj, a pak na ty, který jí naprosto zbožňujou. A věřte nebo ne, já bych se mohla bez váhání zařadit k oběma stranám.

PROBLÉM Č. 1.: POSTAVY
Jakej je sakra vůbec smysl v tom prezentovat tuhle knihu jako příběh čtyř životních přátel, když se to kolem těch přátel většinu času vůbec, ale vůbec netočí? Zeptejte se mě, jakou roli tam hrál Malcolm a já si pomalu ani nevzpomenu, kdo Malcolm vlastně byl. (O něm je tam dohromady tak… já nevím… 5 stránek textu? To mě mrzelo, protože zrovna Malcolma jsem si ihned oblíbila a vyloženě mi vadilo, jak ho tam většinu času všichni jen shazovali, dělali si z něj srandu nebo mu podráželi nohy. To samý JB – zeptejte se mě, jakou roli tam hrál JB (a ano, JB píšu schválně tímhle způsobem), a já nebudu tušit. Paradoxně mi zrovna JB, kterej měl bejt pravděpodobně vykreslenej jako zdaleka nejhorší člověk z celý tý čtveřice, s velice diskutabilníma motivacema a pochybně přdrzým chováním, přišel nakonec jako ta vůbec nejzábavnější a nejzajímavější postava. Protože například Willem – můj Bože, zrovna Willem! Zeptejte se mě, jakou jinou vlastnost měl Willem mimo "hodnej, milej, laskavej, zamilovanej do Juda", a já vám nebudu schopná odpovědět. Což je škoda, hrozná a neskutečná škoda, protože jsem se těšila na bravurně vykreslený postavy a jejich životní příběhy a čekala jsem, že při takovym obřím rozsahu to dostanu – bylo tam přece jen tolik potenciálu a tolik prostoru pro to vybarvit víc postav než jenom zatracenýho Juda! (A ne, kariérní růst opravdu není character development.)

PROBLÉM Č. 2.: ROZSAH
Ta kniha je dlouhá. Až moc. A zbytečně. Na začátku jsem četla plná nadšení a byla jsem do toho tak děsně zainvestovaná, že jsem zhltla půlku tý bichle za necelý dva dny. Ale moje počáteční zapálení začalo postupně víc až víc upadat, až jsem se přistihla, že posledních 100 stran dočítám vyloženě s nechutí a jsem ke všem osudům hlavních postav (nebo spíš Juda a těch vedlejších postav) dosti cynická. Kdyby to bylo o kousek kratší, jenom o malinko, pomohlo by to tomu přímo nevídaným způsobem. Mělo by to větší spád, větší drajv, větší šanci na prvek překvapení, větší smysl. A i když to pořád zachraňoval styl psaní (tenhle styl psaní, sakra, tak geniální – ale k tomu se ještě dostanu), ten požitek ze čtení jsem měla na konci vlastně úplně zkaženej.

PROBLÉM Č. 3.: JUDE
"Ach, Jude." Přesně tohle, tenhle povzdych, tam zazněl asi milionkrát a to od všemožnejch postav a já jsem si přes celou knihu říkala úplně to samý, i když nejspíš s mnohem jedovatějším podtónem. Jude je… můj velkej hlavní problém. Připadá mi, jako kdyby ho autorka na jednu stranu hrozně milovala (přiznejme si, celej ten příběh je vlastně čistě jen o něm) a na druhou stranu se vyloženě vyžívala v tom mu ubližovat – a to s až nepřirozenou vervou, daleko za hranice toho, co by mohl normální člověk snést. Díky tomu je postavou, která všechno umí, všude byla a všichni ho mají rádi, ale zároveň je to velkej obětní beránek, na kterýho se nalepily snad všechny myslitelný životní smůly. Ne, Jude, není pravda, že jsi špinavej a ošklivej a kvůli tomu si pro tebe osud připravil jen samý tresty – ne, takhle to vůbec není – autorka tě prostě jenom chce mučit – a že chce! A nejhorší na tom je, že tohle není žádnej můj subjektivní pocit – Yanagihara se nechala slyšet, že záměrem Judovy postavy bylo vytvořit charakter, kterej je tak moc ztracenej a odsouzenej k záhubě, že už ho nejde zachránit. A já bych tuhle její touhu možná pobrala, kdyby se toho nesnažila docílit tím, že Juda zaobalila v až nesmyslným množství nejrůznějších traumat – jako kdyby si sepsala na papír seznam těch nejhorších životních osudů a ty pak na Juda naházela jak na nějakej pochybnej terč. Neberte mě špatně, ale já si prostě jen myslím, že by šla vytvořit ztracená a do záhuby odsouzená postava i bez tisíce do očí bijících, na podnose naservírovanejch důvodů pro to, proč je vlastně ztracená a do záhuby odsouzená. Protože lidská duše je křehká a stačí jí málo.
Nicméně, abych nepůsobila jako nelida (to je tak to poslední, co bych chtěla) – potíží samozřejmě ani zdaleka nejsou ty vyobrazený traumata (ještě to tak) – potíží není ani ta snaha o vytvoření postavy na pokraji viditelnýho zhroucení (nejen psychickýho) – potíž je v tom, že díky tomu Jude na jednu stranu působí jako postava, která se netočí kolem ničeho jinýho než kolem svejch vlastních psychickejch bloků a kterou stravuje čistě jen jeho minulost a osobní problémy a kterej není schopen hnout se z místa (takže, logicky, postava plná vad a negativních vlastností) - ale zároveň na druhou stranu jako perfektní postava ve všech ohledech blížící se typově až ke Gary Stu – všichni jsou na něm závislí, všichni ho milujou, všichni o něm chtěj všechno vědět, všichni jsou ochotní mu za všech okolností pomoct a všichni by si ukousli i vlastní ruku, kdyby chtěl. Skoro se rovná nějaký nepřiznaný modle, což je v hodně chvílích dost zavádějící, protože ve skutečnosti by to pravděpodobně vypadalo tak, že by se člověka jako je Jude (i co se týče vzhledu, i co se týče povahy, i co se týče jeho jednání s lidma) každej buď děsil, anebo s ním nechtěl mít nic společnýho. Ale tady na něm všichni viseli, jak jinak. A okličky ohledně jeho barvy vlasů a pleti a očí jsou taky docela úsměvný. Naprosto jasně jsem si dokázala představit, jak vypadá Malcolm, JB a Willem, a to i přestože vzhled žádnýho z nich nebyl nijak dopodrobna popsanej a i přestože Willem tam dost měnil barvu vlasů. Ale doslova celej tenhle román je o Judovi a já doteď nevím, kdo vlastně Jude ve skutečnosti je – nedokážu si ho v hlavě pořádně vymodelovat, jako kdyby byl jen duch, jen oblak prachu, jen mlha. Když tam mluvili o tom, že Jude není běloch, těšila jsem se na to, až ho bude autorka popisovat – zajímalo mě, jak přibližně vypadá, jakou má barvu pleti – a stojím si za tím, že i přestože má někdo ne přesně definovanou rasu, jde ho pořád dobře vykreslit, vystínovat. Prostě to jde. Ale tam o tom doslova není asi slovo (doslova ani slovo, haha) a to mě hrozně štvalo. A postupem času je tahle vada čím dál patrnější – i když Yanagihara popisuje Judovy vlasy, úmyslně se vyhýbá jakýkoliv zmínce o konkrétní barvě – a když popisuje jeho oči, záměrně je přirovnává ke zvířecím. Pokud se nám snažila Juda tímhle způsobem oddálit za účelem většího oparu tajemna, tak si to dost kontradiktuje s tím, že celej zbytek románu byl prakticky jen o tom nám Juda naopak víc přiblížit.

PROBLÉM Č. 4.: ZVRATY
Tohle řeknu na plnou hubu. Zvraty v Malém životě jsou zvraty podobný telenovele. Nejlepší kamarádi se daj po letech, co po sobě prahli, dohromady – splněno. Autonehoda – splněno. Rychlej, nedomyšlenej zvrat na konci za účelem šokovat a zahnat hlavní postavu ještě víc do kouta – splněno. Rolovala jsem oči už ve chvíli, kdy se Jude a Willem dali dohromady (a ještě tak hrozně anti klimaticky – jo, člověk věděl od první stránky, že spolu nakonec skončej, ale to, že si Willem NAJEDNOU uvědomil, že má Juda rád, bylo vážně zvláštní…), ale jakmile došlo na autonehodu (která působila stejně anti klimaticky a byla tam vepsaná prakticky jen jako dodatek traumatu pro Juda), už jsem na ty stránky zírala jako opařená a říkala jsem si, jestli je to myšlený vážně. Autonehoda je pro mě naprosto nejvíc lacinej zvrat ve všech myslitelných druzích médií. Tohle příště už fakt ne.

PROBLÉM Č 5.: NEVĚROHODNOST
Navzdory tomu, že je tu jasně patrná snaha všechno popsat tak, jak to je, mi Malý život přijde jako příběh, kterej se odehrává někde úplně jinde, v nějakým jiným, hodně vzdáleným vesmíru, v nějaký odlišný realitě. Dávalo by mi stokrát větší smysl, kdyby ústřední čtveřice nebyla tak přehnaně úspěšná ve svých polích – JB je výtečnej malíř? Malcolm perfektní architekt? Jude geniální právník? Willem nejlepší herec svý doby? Tomuhle mám fakt uvěřit? Mám problém i s tím představit si dva padesátiletý chlapy, jak se do krve (doslova) zhádaj kvůli sebepoškozování, a pak celou noc seděj v šatně a brečej si na ramena. Pardon, jsem k tomuhle dost skeptická. Takhle jsme se totiž nechovaly ani jako šestnáctiletý holky na internátě.

PLUS Č. 1.: STYL PSANÍ
Tohle je něco, co mě na Malém životě zaujalo asi nejvíc. Pro někoho je ten styl psaní zbytečně rozvleklej – pro někoho květnatej – pro někoho je to fialová próza jak vyšitá – ale pro mě je prostě jenom geniální. Tenhle styl psaní – tuhle imaginaci, neokoukaný metafory, surovost – vážně neskutečně obdivuju. Některý věty jsem si četla furt dokola – až tak moc se mi líbily! Je mi líto, že to víc lidí nevyzdvihuje, protože přesně tohle byl důvod, proč jsem tu knihu ve chvíli, kdy jsem si říkala, že už mám vážně dost, nakonec celou dočetla. Kdyby Hanya napsala 200 stránkovou knihu o chlebu, přečetla bych to jedním dechem čistě a jen pro její styl psaní.

PLUS Č. 2.: VĚROHODNOST
Ano, paradoxně chci v plusech vypíchnout naopak i tu věrohodnost. (Už chápete, jak protipolová pro mě tahle kniha je?!) Věci, který jsou podaný zpříma a co nejvíc realisticky, částečně, sem tam, upadaj na zbytečnym zveličování, přehnaný dramatičnosti, a situací vykonstruovanejch až moc "na efekt". Zezačátku, když jsem si toho všimla, mi to trochu vadilo, než jsem pochopila, že tohle přesně je ta nejvíc nápadná věc, která dělá z Malého života takovou knihu, kterou Malý život je – tahle hra na city a celkový přehnaný melodrama je tahoun celýho toho příběhu. A když jsem se s tímhle konečně sžila, podařilo se mi v tom najít spoustu všedně věrohodnejch věcí. Chápu, že někdo může mít zkušenosti úplně jiný a tak je to v pořádku – zrovna psychický obtíže jsou opravdu hodně různorodě definovatelný. Když jsem knihu vybírala, neměla jsem sebemenší tušení o tom, že to bude až takhle intenzivní sonda do života člověka, co se sebepoškozuje na denním pořádku a nedokáže si bez toho představit přežívat – a samozřejmě, že ty situace byly vyhnaný do extrému, o tom žádná, to nepopírám – ale i přesto byla každá Judova myšlenka až moc důvěrně známá. A to je to, co se mi na tom líbilo.

PLUS Č. 3.: DIVERZITA
Důležitá věc, a přec jí v knížkách zas tolik nevídám – anebo zkratka jen čtu špatný knížky (?). Líbilo se mi, s jakou odlehčeností se tu mluvilo o rasový rovnosti a sexuální orientaci. Nikdy se tu neřešil žádnej coming out (dobře, možná něco podobnýho coming outu jsme mohli zaznamenat v kapitole s Willemem po tom, co vyšel na světlo jeho vztah s Judem, ale to já nepočítám). Nikdy se to netočilo kolem zvlášť složitejch, zdlouhavejch pasážích o nalezení vlastní identity a o pochopení svý podstaty - prostě se věci nějak staly, nějak byly. A taky se mi líbily ty občasný zmínky – o JB lesbický tetičce, o tom, že Judův kolega přišel na večírek s přítelem... Skvělý! Takhle to má bejt a takhle si to ideálně představuju a děkuju za to. (Jen bych si přála, aby podobný zmínky byly k nalezení i v literatuře mimo LGBT tématiku, protože přece jenom, v knize, která se honosí nálepkou "the great gay novel", něco takovýho nejspíš čekáte.)

A nakonec...
PLUS Č.: 4: OBECNĚ
Obecně se mi na Malém životě líbila spousta věcí. Líbilo se mi vyobrazení prostředí New Yorku. Líbily se mi popisy uměleckých děl JB (a to i přestože pořád nedokážu uvěřit tomu, že by se v zrovna tímhle tak proslavil). Líbily se mi pozadí jednotlivej postav (kluk ze zbohatlický rodiny, rozmazlenej spratek, syn přistěhovalců). Líbily se mi postavy Harolda a Julie – a i Andyho jsem si nakonec oblíbila. Líbil se mi vztah, kterej měli Harold a Julie s Judem. Líbily se mi pasáže o axiomu rovnosti. Líbily se mi kapitoly s Felixem. Líbily se mi vztahy hlavní čtveřice. Líbilo se mi, že zůstali celej život kamarádi (přestože tuhle část taky považuju za značně nevěrohodnou, jelikož neměli prakticky nic, mimo společnou minulost a univerzitu, co by je spojovalo). A líbila se mi celková propracovanost emočních reakcí všech postav.

Možná to po mý recenzi bude znít ironicky, ale s přihlédnutím ke všemu hodnotím Malý život jako dobrou knihu. Líbí se mi, jak to míchá syrovost a melodrama, a líbí se mi, jak zvláštně estetickým způsobem popsala život takovej, jakej zkrátka bývá – není to procházka růžovým sadem, je to tvrdá dřina. Nakonec jsem hrozně ráda za tuhle zkušenost a nelituju, že jsem se do týhle knihy pustila. Musela jsem si jí pár dní nechat uležet v hlavě a je neskutečný, jak moc jsem nad ní po celou tu dobu přemýšlela. A to je nakonec podle mě znak dobrý knihy. To, že vás pohltí. To, že se ve vás nějakým způsobem usadí. A že ve mně se Malý život teda zatraceně usadil. Protože jestli to něco fakt dokázalo, tak to, že mě to utvrdilo v jedný konkrétní věci - naše životy jsou vážně malý. Každej si žijeme náš malej, nepatrnej život. Ráno vstáváme do práce a večer usínáme v postelích a o víkendu se opíjíme do němoty a řešíme hloupý politiky, nový seriály, neopětovaný lásky, globální problémy, ztracený přátelství, pošramocený vztahy... a tak to je. Mají naše Malé životy vůbec nějaký větší přesah? Jsou vůbec zkonstruované tak, aby mohly mít větší přesah? Myslíme si, že jsme obrovští, že všechno dokážeme, že nám nic nestojí v cestě, a přitom jsme úplně miniaturní - oproti světu, proti rozloze vesmíru, oproti všemu - jsme stejně malí jako mravenci, jako špendlíkový hlavičky, jako jehly ztracený v kupce sena. Protože... co když jsme opravdu tak moc malí, že nemáme v našich rukou ani naše vlastní osudy? Co když to už navždycky bude jen tenhle malej, všední život, a my s tím nemůžeme nic udělat? Nemůžeme se tomu nijak vzepřít - rebelovat proti vlastnímu osudu, proti vlastnímu, předepsanýmu neštěstí, proti vlastní malosti?

Komentáře (0)

kniha Malý život recenze