Naše budoucnost očima britského vizionáře.

recenze

Stroje jako já (2021) / Podlavicí
Naše budoucnost očima britského vizionáře.
Od Iana McEwana, předního britského prozaika dvacátého i jednadvacátého století, můžeme vždy očekávat sadu hlubokých niterných pocitů a nadčasových vizionářských myšlenek. Přestože jsem si k němu našla cestu teprve nedávno, stihla jsem přečíst několik jeho próz a rozdílnost, až absurdnost, je právě to, co jeho díla odlišuje od ostatních, a možná se nad ně prostřednictvím toho i tak trochu povznáší. Ian McEwan je král divných próz a nikomu to rozhodně nemůže vadit. Jeho román z prostředí Chesilské pláže mne zaujal, environmentální Solar svou absurdností a prozřetelností neméně, Šváb mne svou nadčasovostí a trefností usadil do křesla a Stroje jako já, jedna z jeho nejnovějších próz, o níž dnes bude řeč, mne uchvátila a zhnusila zároveň.

Je cosi shnilého v království anglickém… Parafrázuji, pro McEwanovo literární dílo je ale tato přetransformovaná shakespearovská citace vskutku výstižná. Stejně jako jeho současníci, mnou velice opěvovaný Kazuo Ishiguro (k jehož dílu byla tato parafráze mimo jiné skutečně použita) nebo jeho vrstevník, možná vám o něco blíže známý Harukami Murakami, se Ian McEwan prostřednictvím literatury snaží čtenáři sdělit něco podstatného a velice důležitého, něco, co jej sužuje a rád by se o své pochybnosti s někým podělil. Ne nadarmo si ve svých dílech bere na paškál morální dilemata (Betonová zahrada), záležitost udržitelnosti a ekologie (Solar) nebo téma mateřství (Myslete na děti!; Dítě v pravý čas). Ve svém nejnovějším díle se zaměřil na otázku budoucnosti umělé inteligence, což je nevybíravé téma týkající se každého z nás. Přestože si to momentálně ještě nepřipouštíme.

Vítejte ve Velké Británii 80. let minulého století. John Fitzgerald Kennedy přežil atentát, Alan Turing nepodstoupí hormonální léčbu a Johna Lennona nikdo nezastřelí. Autonomní vozidla jsou stálými obyvateli garáží středních vrstev, lidskou práci napříč všemi pozicemi nahrazují roboti, nevyhnutelná daň z hlavy je novým zásahem do rodinných rozpočtů a země vstupuje do války o Falklandy. Alternativní minulost, kterou nám zde Ian McEwan představuje, si nevybral náhodou. Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních témat je zde kromě umělé inteligence právě zmíněná kontroverzní britsko-argentinská válka o Falklandy, neměl na vybranou, a vytvořil tak unikátní spojení minulosti a potencionální budoucnosti. Výsledek je znepokojivý – lidé, přestože by jejich ctižádost měla být těmi inteligenčně nejvyspělejšími vědeckými a technickými pokroky uspokojena, jsou stále nenasyceni, navíc čelí environmentálním problémům, nejhlubší politické krizi v dějinách Velké Británie (krátce se zde například objeví Margaret Thatcher, britští labouristé nebo brexit) a exponencionálně rostoucí nezaměstnaností, jelikož veškerou práci si již osvojují robotické mechanismy. Pohled do doby, která se možná jednou odehraje, je opravdu děsivá. Mimo jiné to však není první vzorec alternativní minulosti, který McEwan ve svém díle použil – podobný bychom mohli najít například v knize Mlsoun nebo Nevinný.

Setkáváme se zde s několika protagonisty, jejichž charaktery nám umožňují pochopit vážnost doby, seč alternativní, jak ji Ian McEwan vidí v řádu několika desítek budoucích let. Hlavní, poměrně neutrální postavou, je zde mladý floutek Charlie Friend. Nevýrazný, průměrný a nikterak úspěšný mladík bez závazků, protloukající se s co nejmenším odporem světem, zapálený však do fyziky, a tak si jednoho dne pořídí „svatý grál vědy“ – společníka, intelektuálního partnera do debaty, přítele i sluhu. Adama. Dokonale vyvinutého robota, prototyp člověka. Svalnatého, robustního, s černými vlasy a miniaturními černými tečkami okolo duhovek. Každá umělá inteligence se ale jednoho dne může vymknout kontrole…

Lhali bychom, kdybychom sami sobě tvrdili, že je toto téma v literatuře novinkou. Kdepak, mnoho umělců, od spisovatelů po režiséry a vědce, otázku umělé inteligence dokázalo zformulovat již mnoho desítek let zpět (R. U. R., Já, robot, Blade Runner). Těžko však srovnávat tato díla s lyričností a literárností, s jakými přichází právě Stroje jako já. V překladu Ladislava Šenkyříka, který je kmotrem všech McEwanových děl, Stroje jako já vynikají už na pohled kultivovanými a libozvučnými souvětími, dle prvního dojmu laickými, avšak umírněně odbornými. Zkrátka něco pro fajnšmekry kvalitních Odeonek. Je opravdu nesmírná radost takové knihy číst.

Prózu Iana McEwana byste rozhodně neměli odmítnout. Absurdnost, přemýšlivost, tragikomičnost, trocha sarkasmu, nadčasové zpracování a nikdy nekončící drsná kritika společnosti – to jsou aspekty, které je tento autor schopen propojit v celek. To, co bychom s trochou nadsázky považovali za odporné, on vnímá jako krásné a inspirující. Stroje jako já jsou navzdory zavádějícímu názvu velmi lidskou knihou, snad lidštější než jiné. Roboti na hierarchii postupují strmě vzhůru – přejímají naše vlastnosti, touhy i starosti. A konečně – pro člověka jednou budou jeho zhoubou.

Děkujeme Knižnímu klubu za poskytnutí recenzního výtisku.

Komentáře (0)

kniha Stroje jako já recenze