Naléhavé drama rodinného ticha

recenze

Jedna z nejoblíbenějších autorek současné české literatury, Alena Mornštajnová, se do povědomí čtenářů zapsala především titulem Hana. Hana, stejně jako většina autorčiných knih, popisuje významné historické události. Oproti tomu jsou Tiché roky výjimkou - mapují život jedné zvláštní rodiny. Právě proto jsem si ovšem pro své poprvé s Mornštajnouvou tuto knihu vybrala.

V knize se prolínají dvě časové linie dvou hlavních postav. Střídají se kapitoly Dcera - ty, které vypráví hlavní hrdinka Bohdana, která se marně snaží zjistit něco o své minulosti, a Otec, které sledují život Svatopluka Žáka, Bohdanina otce. Perfektní provázanost těchto kapitol posiluje i fakt, že každá kapitola začíná posledními slovy té předchozí.

I přes střídání časových linií a ne úplně jasnou chronologii jsem se však v knize vůbec neztrácela, zkušená autorka si s tímto konceptem dovede velmi dobře pohrát, takže jsem si tento způsob vyprávění úplně zamilovala a fascinovalo mě, jak do sebe všechno postupně zapadá a všechny ty časy se prolínají.

Vůbec jsem neočekávala, že mě kniha tak chytne, ale přečetla jsem ji skoro na jeden zátah - hlavou jsem pořád žila v tichu rodinného domu Žákových. Je to jedna z těch knih, od kterých se čtenář jen těžko zvládne odtrhnout - a není to akčním dějem ani stupňujícím napětím, ale naléhavostí příběhu, která mi prakticky nedovolila se věnovat čemukoliv jinému.

I přes tíhu Tichými roky zavěšenou na srdce se ale román čte tak lehce. Zamilovala jsem se do krásné češtiny, s kterou si Alena Mornštajnová umí hrát a kouzlit věty, které se mi pravděpodobně na delší dobu zapsaly do srdíčka. Pro milovnici jazyka jako jsem já to je prostě fakt hedvábné pohlazení po duši.

O knize Tiché roky bych mohla básnit fakt dlouho. Každou další kapitolou mě něco překvapilo, ani na chvíli mě to nepřestalo bavit, styl psaní je naprosto perfektní, zápletky nečekané a originální, postavy se skvěle vypracovanými charaktery, ze kterých téměř křičí jejich lidskost. Nemám snad nic, co bych mohla vytknout, snad jen konec mi přišel mírně uspěchaný.

Sečteno a podtrženo - Mornštajnová se mi skrze řádky předvedla jako Spisovatelka s velkým S a já jí vděčím za tenhle nádherný čtenářský zážitek.

Komentáře (0)