Na těchto základech můžete stavět

recenze

Skleněný pokoj (2009) / katy238
Na těchto základech můžete stavět
Skleněný pokoj je v literatuře trochu pojem a svou lehkou rozporuplností stále láká. Na jednu stranu kniha lehce popularizuje Českou republiku a jednu velice důležitou brněnskou stavbu. Na tu druhou stranu je historicky přesná asi jako pan Vondruška a i když je určena pro čtenáře beletrie s romantickou duší, znalci problematiky si z ní kroutí kostěné brýle do vrtule.

Kniha sama se pohybuje na pomezí obou těchto názorů a po právu jí mohu v tomto ohledu obhájit, že na historickou publikaci si skutečně nehraje. O čem však kniha tedy je?

Vraťme se do meziválečného Brna, v originále označovaném jako Město a podívejme se na osud mladých manželů Landauerových. On nadějný průmyslník, ona bohatá kráska z dobré rodiny, dostali pozemek kousek od jejích rodičů a teď, dědici jmění velké hodnoty, čiňte se. A oni se činili. Od rakouského architekta kontroverzních myšlenek si nechali vyprojektovat dům, který se nehodil do minulosti, současnost děsil a budoucnost předpovídal. Monumentální betonovo-kovové dílo s prvky skla a onyxu. Stylový kousek bydlení, který děsil i oslňoval. Na první pohled chladný, pod tím vším však vášnivý.

Což se však nedalo říct o jeho obyvatelích, které rodinný život sežvýkal do kuličky mindráků a skrytých nenávistí. S dětmi přišly starosti, odešly běžné radosti mládí a i když mladá paní Landauerová má k dispozici komfort své doby a služky, něco jí chybí. Na tyto rozmary jí však brzy nezůstává prostor a myšlenky se ubírají k blížící se hnědé hrozbě přicházející z Německa a na první pohled směšní blonďáci v pumpkách mají najednou stále větší práva vůči jiným, hlavně Židům. A když se tato hrozba stane skutečnou na ulicích a nikoliv jen zprostředkovanou mezi novinovými řádky, pochopí Landauerovi (částečně židovská rodina), že jejich čas v Brně se naplnil.

Není však jasné, zda průhlednou stěnou pokoje nesledovali pasivně hrozbu na její druhé straně příliš dlouho...

Skleněný pokoj byl výzva i bez knižní výzvy a po pravdě, přinesl něco jiného než očekávání. Což byl taky problém. Od knihy se mnoho očekávat nedalo. Simon Mawer je románový spisovatel a i když si o vile Tugendhat něco přečíst musel, skutečným příběhem vily se inspiruje opravdu volně a protože musel čas obyvatel mezi nadčasovými stěnami něčím vyplnit, linie o nevěře a lesbické lásce (boha já mám na takové knihy opravdu štěstí!!!) byla zřejmě nutná. Nebo potřebná. Nebo k něčemu. V knize je na chladnost ústředního tématu celkem dost sexu v různých podobách. K dobru to ovšem přičítám, protože je dobré se tomuto tématu nevyhýbat a mnohočetnost rodin o několik generací výše jasně ukazuje, že ani tehdy se tomu nevyhýbal nikdo. Pouze se mi podařilo chytit v krátké době druhou knihu, která tento motiv používá jako přechod mezi jednotlivými obrazy děje, což není úplně něco, co mi sedí.

To je ovšem můj boj a tento svůj Venušin pahorek si musím zkrátka vyšlapat příběhem sama.

Zahlédla jsem několik ohlasů, které kniha přiměla navštívit právě svůj předobraz v Brně, takže pokud kniha o nějaké to procento zvýšila návštěvnost dotčené vily, už to je obrovský klad. U mě to tak bohužel nefungovalo. Dům si přeji navštívit již o dost delší dobu, ale Brno mi ani po přečtení nepřirostlo k srdci ani o milimetr více, byť je od nás dostupnější než Praha, navzdory všem snahám drážních válek.

Pokud čekáte od Skleněného pokoje vyhlídku na historii jednoho výjimečného domu a perfektní atmosférou strachu nastávající války, běžte okukovat jinam. Pokud Vám však nevadí něco šmírování a nepříčí se Vám se postavit na okraj onyxové průhledné stěny slavného pokoje a zvenčí nenápadně očumovat lásku mezi dvěma ženami či několik upřímných souloží mezi roztouženými páry, které z toho však děti mít stejně nebudou, neváhejte a skočte mezi stránky. I toto Vás tam dychtivě čeká.

I přese vše vzdychání a nepravděpodobné náhody hodnotím knihu veskrze kladně. Autor přiblížil světu naši zemičku a jedno z opomíjených měst a dokázal přiblížit atmosféru meziválečné smetánky kolem klavíru s lehce přiožralými pohledy, zvědavě hledící průhlednou stěnou na svět těch druhých. A i když jsou některé dějové linie odnikud nikam a náhle končí bez vysvětlení, takto to bylo. Obě doby, kterými si dům prošel, toto svým současníkům prováděly a bylo to pro ně zřejmě stejně k zbláznění, jako v knize pro mě. Válka a totalita přervaly mnoho dobrého a je dobře, že dům měl dobré základy a toto přestál.

Snad přežije i naši dobu a pokud ne, máme jednu pěknou knížku z řady jiných, která ho bude připomínat. Díky, pane Mawere.

Komentáře (0)

kniha Skleněný pokoj recenze