Myši patří do nebe

recenze

Myši patří do nebe vyšly poprvé už v roce 2006, nyní opět zažívají velký boom díky filmovému zpracování. Film jsem sice zatím neviděla, ale knihu jsem si pořídila a přečetla.

Dětské knihy Ivy Procházkové patří mezi malými čtenáři k velmi oblíbeným, autorka se totiž nebojí netradičních témat. A právě v pohádce Myši patří do nebe volí téma smrti, které zpracovává hravě fantazijní formou.

Život myšky Šupito a jejího věčného pronásledovatele lišáka Bělobřicha je ukončen náhle a nečekaně (a ihned na prvních stránkách), ovšem tím jejich příběh rozhodně nekončí. Znovu se setkávají v nebi, kde si po smytí nečistot z pozemského života užívají lehkost a bezstarostnost posmrtného života, který svým zpracováním nápadně připomíná oblíbené dětské hry a činnosti.

Možná někoho zarazí, že smrt přichází v příběhu tak brzy, ale není se čeho bát. Smrt je zpracovaná velmi citlivě, ale je pravdou, že některým dětem bude tento okamžik muset být dovysvětlen (myška totiž najednou stojí nad svým tělem). Posmrtný život je ale popisován jako jedna velká nebeská jízda plná zábavy a her, ovšem i to našim hlavním hrdinům časem začne připadat jednotvárné a zatouží po něčem víc...

Kniha je velmi čtivá, doplněná o povedé ilustrace, ale nemůžu se ubránit dojmu, že text je místy zkratkovitý, spíše naznačuje, takže s některými dětmi bude potřeba text probrat víc, než jste možná zvyklí. Někdy jsem nad některými situacemi pozastavila, nepřišly mi úplně logické, ale to je možná problém mého dospěláckého přemýšlení.

Každopádně, i když mám k příběhu pár připomínek, určitě stojí za přečtení. Myši patří do nebe je příběh o přátelství, které může vzniknout i tam, kde bychom to vůbec nečekali, lásce, naději. Ukazuje dětem, že je důležité věřit svým touhám a přáním. A hlavně, zpracovává smrt jako milník, kterého se nemusíme bát, naopak ukazuje, že je začátkem něco dalšího...

Komentáře (0)