Muzikantem v pekle aneb když hudba zachraňuje životy

recenze

Lex van Weren byl Trumpetista v Osvětimi. Nebyla to jeho nejprestižnější pracovní pozice, ale pravděpodobně mu zachránila život. Nizozemský spisovatel Dick Walda se rozhodl zpracovat jeho příběh, který následně v roce 1980 vychází. Nyní se konečně dostává i k českým čtenářům díky nakladatelství CPress.

Různých svědectví o dění v koncentračních táborech již bylo sepsáno hodně. Ve většině případů se jedná o vzpomínky přeživších, kteří mohli po konci války vyprávět své velmi temné zážitky. Aby v pekle na zemi přežili, často museli mít hodně štěstí nebo získat dobrou pracovní pozici. Tvrdá práce byla totiž jedním z hlavních důvodů, jenž společně s nedostatkem jídla vytvářel z uvězněných lidí chodící trosky.

O známém orchestru ve vyhlazovacím táboře Osvětim již bylo napsáno několik knih. Muzikanti, kteří měli možnost hrát ostatním vězňům, ale i dozorcům, často získávali různé výhody a unikali díky tomu i smrti. Jedním z nich byl i Lex van Weren, o němž vypráví právě tento titul.
Nejedná se přitom o žádnou bichli. Počet stran se naopak zastavil jen těsně nad číslem stopadesát. Přesto můžete z obsahu tohoto díla získat řadu informací o chodu nejznámějšího nacistického tábora, ale i o životě jednoho velice šikovného muzikanta.

Jeho vzpomínky z Osvětimi jsou hodně drsné, přesto patřil mezi několik vyvolených, kteří brutální zacházení přežili. Dočtete se o nedostatku jídla, selekcích nebo ohavném chování dozorců. Na přetřes přichází i myšlenka, jestli nebyl pamětník zodpovědný za několik mrtvých. Mohl totiž některé ze svých spoluvězňů zachránit před plynovou komorou, takže si vlastně vybíral, kdo bude a kdo nebude žít. Takhle to ovšem nelze brát. Nacisté by je stejně zabili a bylo lepší zachránit někoho než nechat všechny umřít. Vyprávění je prostě velice emotivní, jak už tomu u podobných knih bývá.

Zajímavé jsou ovšem i následné poválečné prožitky autora. Zjistíte, že osobně navštívil řadu koncentračních a vyhlazovacích táborů, včetně toho, kde musel prožít část svého života. Potkal zde dokonce i další pamětníky a navštívil dům, kde bydlel velitel tábora Rudolf Höss a jeho manželka.

Pro mnohé možná nejpozoruhodnější částí knihy je rozhovor s velitelem internačního tábora Westerbork Albertem Konradem Gemmekerem. V něm Lex van Weren rovněž chvíli pobýval a po válce se s ním dokonce osobně setkal. Rozhovor vyšel v novinách De Volkskrant v roce 1982, až po smrti bývalého nacisty. To byla jedna z jeho podmínek, aby vůbec mohl vzniknout. Najdete v něm vlastně typický projev, který měli nacisté po válce. Vytáčky, vyhýbaní se odpovědím na nepříjemné otázky a zkreslování svého postoje řadách nacistů. Všichni prostě stále tvrdili, že jen plnili příkazy, za nic nemohli a vlastně ještě byli hodní.

Trumpetista z Osvětimi je dalším velmi silným svědectvím o hrůzách v Osvětimi. Vypráví o strašných věcech, které se na tomto místě odehrávali, ale naráží i na některé absurdnosti. Třeba že se v něm provozoval i nevěstinec. Vůbec nevadí, že není příliš obsáhlý. Najdete v něm dostatek sdělení a může tak sloužit jako základní průvodce pro začátečníky, kteří se s literaturou o holocaustu teprve seznamují.

Komentáře (0)