Může hraní počítačové hry Armada zachránit Zemi?

recenze

Osmnáctiletý Zack Lightman chce zvládnout zbývající dva měsíce do maturity a udržet se v nejlepší desítce počítačové hry Armada. Jenže to by nesměl na obloze spatřit stíhačku patřící nepřátelské mimozemské rase. Problém je v tom, že tyto stíhačky nejsou skutečné, ale patří do světa počítačové hry Armada.

Zack se rozhodne zapátrat ve starém deníku svého otce, který v něm líčí teorii o celosvětovém spiknutí, v jehož rámci mají armády jednotlivých zemí ve spolupráci se zábavním průmyslem prostřednictvím sci-fi filmů a počítačových her připravovat obyvatele Země na možnou mimozemskou invazi. Zack má podezření, že jeho otec trpěl duševní poruchou a že on ji nejspíš zdědil. Jenže potupně přichází na to, že by jeho otec mohl mít pravdu. A taky na to, že Armada nemusí být pouze fiktivní počítačovou hrou…

Zack se potýká s tajemstvím obklopujícím památku jeho otce. Ten patřil mezi nadšené fanoušky počítačových her a sci-fi filmů, což po něm Zack očividně zdědil. Jenže zemřel při tragické nehodě, když bylo Zackovi pouhých pár měsíců. A Zack se s tím pokouší celý svůj život vyrovnat.

Nejsem žádný znalec, takže nechci porovnávat Ready Player One a Armadu. Jedná se o knihy, které napsal stejný autor a mají společné prvky (vesmírné bitvy, počítačové hry a hromadu pop kulturních odkazů), ale tématem se hodně liší. Pokud jste Ready Player One četli, tak od Armady neočekávejte to samé. Mohli byste být ošklivě zklamáni.

Armada totiž přinesla klasický příběh o tom, jak Zemi napadla nepřátelská rasa mimozemšťanů s cílem vyhubit veškeré obyvatelstvo a jak se skupinka odvážných jedinců snaží zachránit svět. Jedná se o profláknuté téma, které Ernest Cline zpracoval se vším dobrým i špatným, co k němu patří.

Největší předností Armady je skvěle vymyšlené pozadí příběhu. Ernest Cline si dal skutečně práci, aby zápletku o hraní počítačových her, které ve skutečnosti připravují civilisty pro boj s mimozemšťany, dobře vysvětlil a podložil řadou faktů. Už nikdy nebudu na Star Wars nebo Star Trek koukat tak jako dřív. Nechybí ani sympatičtí hrdinové, nečekané zvraty a odhalení, trocha humoru, kapka romantiky a samozřejmě ani slušná porce akce, velkolepých bitev a nějaké to úmrtí.

V Armadě najdeme množství odkazů na sci-fi filmy a seriály, fantasy knihy, počítačové hry a vůbec pop kulturní odkazy. Ty jsou součástí běžných dialogů, ale tvoří i dlouhé, popisné pasáže, které někomu, kdo nepatří mezi zaryté fanoušky sci-fi, mohou lézt trochu krkem. Mně kupodivu vůbec nevadily, protože Ernest Cline je dokáže podat tak chytlavě, až mě to bavilo víc než ty bitvy.

Největším problémem je vlastně ten sci-fi prvek. Ernest Cline se sice snažil všechno co nejlépe vymyslet a vysvětlit, ale i tak to vyžaduje od čtenáře určitou spolupráci ve smyslu přimhuřování očí nad drobnými nelogičnostmi. Mě osobně nebavily ani všechny ty bitvy. Na plátně by to byla úžasná podívaná, ale číst o tom už tak skvělé nebylo. Dalším nedostatkem jsou vedlejší postavy, které se v knize pouze mihnou. Také ta romantika je do děje natlačena násilím a vlastně by tam vůbec nemusela být.

Armadu si nejvíc užijí nadšení fanoušci žánru sci-fi a starších počítačových her. Já jsem blondýna, co hrála tak akorát Dynu, ale přesto mě čtení Armady bavilo. A to dost. I když netvrdím, že jsem všechny ty odkazy a hlášky pobrala. To ani náhodou.

Armada nedosahuje kvalit kultovního románu Ready Player One, ale pořád se jedná o svižné a dobře napsané sci-fi. Škoda jen toho závěru, který přináší víc otázek než odpovědí. Těžko říct, jestli to Ernest Cline udělal schválně, nebo jestli si pohrává s myšlenkou na pokračování. Pokud by náhodou vyšlo, tak bych po něm určitě sáhla, protože jsem strašně zvědavá, jak ti emzáci vlastně vypadali…

Komentáře (0)