Mor dnešní doby

recenze

Máte profil na sociální síti? Vlastně ne, to je špatná otázka. Měl bych se zeptat spíš takhle: na jaké sociální síti máte profil?

Pravdou je, že na Facebooku, Twitteru, Instagramu nebo podobné síti má profil snad každý pod 30 let. Koneckonců, i Databáze knih je vlastně sociální síť, takže se netvařte tak opovržlivě. Žijeme zkrátka ve věku sociálních sítí a vyhnout se jim nemůže nikdo.

A o tom vlastně je kniha Enjoy od francouzské spisovatelky Solange Bied-Charreton.

Zápletka není nijak složitá: Charles je mladý pracovník velké pařížské společnosti, který ze všeho nejraději projíždí alba fotek na síti zvané ShowYou a pravidelně tam nahrává videa. Anne-Laure je dvaadvacetiletá studentka vysoké školy, která čte papírové knihy a hudbu poslouchá z vinylových desek nebo ji ještě raději sama hraje se svou kapelou.

Charles a Anne-Laure jsou jako oheň a voda, přesto se seznámí a začnou se pravidelně stýkat. Charles se kvůli ní dokonce pustí do čtení knih! Jedna z jeho myšlenek poté, co otevře svou první knihu, mě zaujala:
Knihy jsou němé, jsou tajné, nikdo je nemá pod kontrolou. Číst znamená žít v ilegalitě.

Atmosférou mi kniha Enjoy připomínala něco z Kafky, 451 stupňů Fahrenheita nebo dokonce 1984, protože zobrazení společnosti, v níž se vše řídí podle jedné sociální sítě a vzdorují jenom izolované skupinky „rebelů“ mi přišlo až totalitní.

Každopádně mě to ale donutilo k zamyšlení. Od teď se budu snažit na sociálních sítích trávit co nejmíň času a pokusím skutečně ŽÍT.

Zobrazení naší generace (hlavně generace Y a Millenials) je až bodavě přesné. Například když si hlavní hrdina stěžuje, že by na žádnou party ze všeho nejraději nechodil, „ale budou z ní hezký fotky, tak ať to aspoň vypadá, že žiju super život“.

Je to paradoxní: díky všem Facebookům, Twitterům a Tumblrům jsme propojenější než kdykoliv předtím a přesto jsme čím dál tím osamělejší. Možná proto, že na sociálních sítích trávíme víc a víc času místo toho, abychom si třeba s přáteli zašli na skleničku.

No ale zpátky ke knize: je napsaná poměrně specifickým stylem, do kterého je potřeba se dostat (stejně jako když se učíte zacházet s novou sociální sítí). Autorka střídá ich formu a er formu, ale píše velice hutným stylem, prostě tak, jak jí zrovna myšlenky přišly na mysl, takže v některých místech není jasné, kdo to vypráví. Objevují se taky intelektuální výrazy a slovní obraty, kterým prostě nebude průměrná čtenářka Padesáti odstínů rozumět. Koneckonců, je to kniha od Odeonu, tam se očekává určitá míra všeobecného přehledu a znalostí. Jak ale říkám, je potřeba se do toho dostat, pak už to je očiotevírající čtení.

Škoda jen, že kniha je tak útlá. Když jsem si říkal, že už mi to všechno dává smysl, najednou skončila.

Komentáře (0)