Mons Kallentoft opět nezklamal, ale...

recenze

Zack (2015) / JanH (255 views)
Mons Kallentoft opět nezklamal, ale...
O tom, že švédský spisovatel kriminálních románů Mons Kallentoft svou práci ovládá vskutku bravurně, není třeba přesvědčovat nikoho, kdo některou z jeho detektivek četl. Když ovšem bylo před časem avizováno, že se ve svém psaní chce pokusit postoupit zase o něco dál, resp. že se v další knize nechal inspirovat řeckou mytologií, byl jsem vůči tomuto jeho záměru zpočátku skeptický. Vždyť pro kolik mnohdy opravdu výborných spisovatelů se stalo podobné rozhodnutí změnit svůj literární styl osudným, kolik z nich si při pokusu o „něco nového“ tak říkajíc vylámalo zuby? Jde totiž bezesporu nejen o odvážný, ale - a především - o riskantní podnik, a i když si ten, kdo se do něj pouští, věří a tuto víru má i podloženu předchozí tvorbou, resp. má už v literatuře „něco za sebou“, jde vždycky o krok do neznáma. Možná nebude od věci připomenout si zde např. amerického zpěváka Boba Dylana, který svého času „přesedlal“ z akustické na elektrickou kytaru - co bylo kvůli tomu tenkrát za pozdvižení, kolik jeho fanoušků mu to nechtělo odpustit, aby se posléze ukázalo, že Dylan není žádný „zrádce“ (ano, i taková slova padala!), ale že jeho rozhodnutí bylo správné, protože vítězně vyšlé ze „zkoušky časem“.
Snad mohu prozradit, že „nový“ Mons Kallentoft se svojí knihou Zack uvedl nikoli jako spisovatel, bořící za sebou všechny mosty, ale naopak jako ten, kdo nezavrhuje nic ze své minulé tvorby, ale - vycházejíce z ní - rozšiřuje ji o nové obzory způsobem, který neznamená radikální zlom, ale právě „jen“ ono posunutí hranic viděného, resp. vnímaného. A tak nikdo z obdivovatelů tohoto spisovatele nemusí k jeho poslední knize přistupovat s obavou, že by se v ní snad setkal s „jiným“ autorem - je to totiž sice nový, ale současně stále tentýž cizelér detektivních zápletek, tajemného odéru všudypřítomné preexistence zločinu, realisticky, ba naturalisticky vytvářených postav i jedinečné, od jakéhokoliv krasořečnění oproštěné „kallentoftské“ popisnosti, ať už městských reálií, přírodních scenérií či čehokoli jiného.
Hlavní postavou příběhu je trošku podivný (či podivínský?) policista. Jeden film s Jeanem Paulem Belmondem měl název Policajt nebo rošťák a toto označení by se asi dalo použít i pro protagonistu knihy Zack. Tento Zack Herry je totiž také typem rošťáckého policisty, který se často pohybuje na hraně zákona a bratříčkuje se s týpky, kteří už onu hranu dávno překročili. Na druhou stranu je to ale skvělá metoda, jak mít informace z podsvětí takříkajíc z první ruky - účel zkrátka u Zacka Herryho světí prostředky. A ve hře je opravdu hodně - v poklidné stockholmské čtvrti jsou v jednom bytě nalezeny čtyři zavražděné ženy asijského původu a boj s časem je třeba co nejvíce zkrátit, protože jen tak je možné zachránit životy dalších možných obětí. Kde ale hledat vrahův motiv, resp. je jím některá z nabízejících se možností, nebo je celá věc podivnější, než se může zdát?
Zack Herry se vrhá do případu, cítí ale, že má proti sobě ve skutečnosti nepřítele dva - závislost na kokainu je stejně nebezpečná jako vrahovy brutální orgie. Pozoruje své kolegy a s obavami čeká, kdy si jeho drogové závislosti všimnou a jeho kariéra u policie neslavně skončí. Občas vzpomíná na své neradostné dětství a říká si, že se snad ani nemá za co stydět - nedopadli by ti slušní a spořádaní, vždy připravení hodit kamenem, možná ještě hůř, kdyby prožili to, co on? Přitom ovšem tuší, že se nesmí poddávat sebelítosti, ale zatnout zuby a bojovat.
Příběh je tudíž vyhrocen do dvou extrémů - tajemné síly zločinu se střetávají s neméně záhadnými zákoutími Zackovy psychiky. Naštěstí není sám, jeho kolegyně Deniz je skvělou parťačkou, přes všechny počáteční nezdary ani jednoho z nich neopouští pevná víra v úspěšné vyřešení případu.
V knize je skvěle vylíčena vzájemná souhra mezi členy tzv. Zvláštního oddělení, vyšetřujícího ty nejhorší zločiny a tudíž i tuto vražednou sérii. Zackovy je sice teprve dvacet sedm, má v něm ale své pevné místo - a má štěstí na šéfa, který dokáže své lidi podržet v situacích, kdy si počínají více či méně nestandardně. Přeborníkem v tomto je právě Zack, kterého příliš nezajímají formální předpisy a policejní etické kodexy, zvláště pak ne za situace, kdy proti němu stojí - jak postupně vychází najevo - síly organizovaného zločinu, které se nezastaví před ničím.
Za jisté negativum tohoto jinak výborně napsaného románu považuji pasáže, v nichž se Kallentoft oproti svému dosavadnímu zvyku občas pouští do příliš expresívních a přehnaně dobrodružných rovin, takže příběh, působící zcela věrohodně, je tímto do značné míry devalvován na „normální“ thriller. Nejsem si rovněž jistý, zda autorův pohled na problematiku přistěhovalectví není příliš černobílý a zda si uvědomuje stinné stránky masové migrace, s níž dnešní Švédsko zápasí.
V knize, která má bezmála 400 stran, jsem našel jen jednu malou tiskovou chybu, což považuji za tolerovatelné (str. 249 - „Uvědomují si, že s vyšetřování moc nepokročili.“), překlad Marie Voslářové je vynikající.

Komentáře (0)

kniha Zack recenze