Mlčící fontány - ta kniha, kterou si přečtu minimálně desetkrát. A bude to málo

recenze

Mlčící fontány (2020) / Katy347
Mlčící fontány - ta kniha, kterou si přečtu minimálně desetkrát. A bude to málo
Zamilovala jsem se. Šlo to pomalu, ale přece.

Knížka má nějakých 500 stran. V podstatě jediný problém, který mám je, že až do strany 160 jsem vůbec netušila kdo je kdo a kdo má na koho jaké rodinné vazby. Všechno to bylo hrozně zmatené. Postavy se totiž vyskytovaly v různých prostředích a bylo jich hodně a já jsem věděla, kdo je s kým spřízněný, ale jakým způsobem to jsem většinou netušila. A pak se tam objevovali kamarádi postav a v tu chvíli… jsem měla chuť to zavřít, protože mi šla hlava na všechny směry a já si stěží pamatovala jména (což o to – může to být mnou. Ale taky nemusí žejo. Takže ať víte, kdyby něco).

Když jsem se konečně – díkybohu za to – chytla, tak mě to začalo bavit mnohem víc. Hrozně jsem si užívala už jenom ten fakt, že se to odehrává ve Španělsku (miluju Španělsko). Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli jsem hrozně nadšená z toho, jak se tam objevovaly španělské věty nebo mě to rozčiluje, protože když si čtu tak odmítám hledat mobil a googlit překlad půlky odstavce. Nebylo to zase tak časté, ale bylo toho hodně. A často už mě rozčilovalo, když mi utíkaly významy. Ale zároveň miluju španělštinu. Není krásnější jazyk.

Ve chvíli kdy zmizelo zmatení tak ho nahradilo nadšení. Příběh měl tempo. Postavy mi hrozně rychle přirostly k srdci, i když vlastně nebyly ničím moc zvláštní ani jediné, prostě jsem je zbožňovala. Hrozně rychle mě to chytlo a po tom co jsem se s první třetinou hrozně trápila, jsem zbytek přečetla v podstatě přes noc. Styl psaní k tomu perfektně pasuje. Autorka dokáže docílit toho, že čtenáře úplně pohltí a pak ho nakonec vyplivne s tím, že se máme s koncem prostě nějak vyrovnat.

Nejlepší věc na tomhle? Hned po Španělsku je to Danielova posedlost focením. Snad nejkrásnější a nejmilejší na tom bylo, když se mluvilo o nějakých jeho fotkách nebo o focení obecně. Tohle téma mě baví, i když focení ve volném čase moc nehrotím, moc se mi líbí, když se tomu někdo v knížce věnuje a popisuje, jak fotka vypadá a já si to pak můžu představit.

Když přišel konec, byla jsem mockrát v šoku a několikrát jsem měla na krajíčku. Bylo to krásné, ale taky jako blesk z čistého nebe. Hrozně mě to dojalo i potěšilo a prostě mě to úplně dostalo. Za finále velká jednička.

Obecně to bylo hrozně krásné a milé. Je to smutný ale i radostný a barevný a hrozně živoucí příběh, jestli to někomu z vás dává smysl.

Když na konci autorka vyjmenovávala z jakých zdrojů vlastně čerpala a kdo jí co vyprávěl o čem, co se objevilo v knize, naplno do mě udeřil fakt, že to byla ve většině případů realita.

A to mě docela paralyzovalo. Zbytek dne jsem nad tím pak musela přemýšlet. A pokud jde o mě tak tohle znamená, že ten příběh měl fakt sílu.

Doporučuju vám si to alespoň někde půjčit, pokud nechcete investovat do koupě. Ale věřím, že tohle stojí za to a nemělo by vás to minout.

8/10* (jde to dolů za ten začátek. Ale jinak je to fakt dobrá kniha)

Komentáře (0)

kniha Mlčící fontány recenze