Manželovo tajemství

recenze

Manželovo tajemství (2014) 5 z 5

/ Morsie

Po kratší odmlce – nechtějte vědět, co jsem dělala – se zase vracím se svou další zbrusu novou recenzí. No a jak jistě ti bystřejší podle názvu článku pochopili, nejde o nic jiného než právě o Manželovo tajemství. Knížku, která si mě omotala kolem prstu už jenom svojí obálkou.

Je to pravda. Opět ve mně zvítězila marnivost a já sáhla po knize jen kvůli její vskutku působivé obálce. A jako už mnohokrát i tentokrát za to mohu být ráda. Kdybych totiž dala na název knížky (a předtím nečetla ty nadšené recenze), Manželovo tajemství bych odsoudila jako jednu z brakových záležitostí.

Inu ale neučinila jsem tak, a tak jsem si tohle nelibé počasí – nerozumějte mi špatně, já podzim miluju, každý knihomol by měl – zpříjemnila nemálo zajímavým čtivem.

Cecilia Fitzpatricková je ženská a ženské jsou všetečky a strkají nosy tam, kam by neměly. Ach, kdyby to nedělaly, ušetřily by si tolik nepříjemností a zklamání. Ale jak jsem řekla, Cecilia je normální ženská – a to ve všech ohledech.

Žije spořádaný život se svým manželem a třemi dcerami. Mají pěkný dům, něco na kontě, jejich život je zkrátka normální. Co si budeme nalhávat, zabředl hluboko do stereotypu.

A to Cecilii trápí, s Johnem-Paulem jsou už patnáct let a to vášnivé a divoké, co mezi nimi bylo na začátku, jaksi vyhasíná. Dostihl je život, s tím by se jako rozumná žena smířila, jenže s tím, že s ní její drahý nespí a vůbec je takový divný, se smířit nehodlá.

Co si o tom jeho chování má myslet? Našel si snad milenku? Nebo milence? A proč občas tak nepatřičně pokukuje po svých dcerách? Ne, to je nemyslitelné! Ovšem za tou jeho proměnou něco být musí.

A tak jednoho dne, když se Cecilia vydá na půdu pro staré fotky, náhodou objeví něco, co by teď radši zapomněla. Vážně netušila, co tam mezi fotkami najde. Nenapadlo by ji, že právě tam ji dostihne manželova minulost. Že právě tam by mohla najít svoje odpovědi.

Ta obálka vypadala přece tak nevinně. Malá, šedá, žádné divé tváře ani plachetka, prostě obyčejná obálka. Předmět veškerého Ceciliina zájmu z ní dělalo jen to, co na ní stálo: Pro mnou ženu Cecilii Fitzpatrickovou, otevřít jen v případě mé smrti.

Věděla to, Cecilia věděla, že je něco špatně. Jenže co? No, to se skrývá asi uvnitř obálky, ale na to aby ji mohla otevřít, by musel být John-Paul mrtvý. A on žije – neměla by to otevírat. Jenže co před ní skrývá?

CO?

Nakonec se rozhodne být uvážlivou manželkou a svému choti, který je toho času na pracovní cestě, zatelefonuje. Ten se ihned, jak zaslechne slova šedá obálka, rozhodne vrátit domů o tři dny dřív.

Smůla, chlapče, Cecilia už tu bestii vypustila.

Och, má marnivost mě zase jednou vedla správným směrem a já před Liane Moriarty (Sherly, pozor!) smekám. Dokázala rozehrát příběh, kde se nehraje moc na pravdu, své postavy nechala ve všem se pěkně plácat, vyrovnat se se skutečností a čelit zkouškám. Pak to celé zabalila do velice čtivé formy a pro své čtenáře si tak připravila jedno velké knižní pošušňáníčko!

Jednoduše, tohle je jedna z těch knih, kterou si budete pamatovat, a ke které se s radostí čas od času vrátíte. Tedy já určitě…