Malý Wilburek skrývá tajemství…

recenze

Dunwichská hrůza (2008) / DaveBukowski

… malý Wilburek má armádu zla! ♥

Měsíce a měsíce jsem četl horké novinky a knihy, které zrovna letí, prokousával se mnohými nudnými břečkami a stokrát omletými kriminálkami, než jsem si uvědomil, že je přece vůbec nemusím číst. A že k tomu vlastně nemám jediný opodstatněný důvod, když mi dosud zůstává neznámá tvorba jednoho z největších představitelů hororové literatury – Howarda Phillipse Lovecrafta.

Pokud se vám někdy ocitla nebo ocitne Dunwichská hrůza v rukou, nebudete se divit, že z celé Lovecraftovské poličky v knihovně jsem si ji nemohl nevybrat. Nemá sice víc než osmdesát stran, ale je tak skvěle provedená, že ji na nějakou dobu nebudete chtít dát z rukou a pěkně v klidu si ji doma prolistovat. Příběh totiž doprovázejí skvostné ilustrace argentinského malíře Santiaga Carusa, díky kterým nebudete ponurou atmosféru poletující po koutech pokoje jen cítit, ale doslova se vám zhmotní před očima.

"Nikdo, dokonce ani ti, kdo znají pravdu o nedávných hrůzách, nedokáže říci, co to vlastně s tím Dunwichem je. Staré pověsti vyprávějí o hříšných rituálech a konkláve, během nichž indiáni vyvolávali z okolních homolovitých kopců zakázané stíny a na jejich divoké orgiastické modlitby odpovídalo hlasité praskání a dunění v podzemí."
(str. 9)

To zní hustě, že?
Aspoň ve zkratce si ale nastíníme, co s tím Dunwichem tak zhruba opravdu je. Sledujeme stvořeníčko, které se jmenuje Wilbur Whateley a které zcela evidentně není úplně v pohodě. Nevypadá sice zrovna k světu – čemuž se člověk těžko může divit, protože v Dunwichi je divné spíše vypadat k světu –, ale po fyzické i mentální stránce se narozdíl od ostatních vyvíjí neuvěřitelně rychle. Pro představu se už ve čtyřech letech po všech směrech vyrovná desetiletému a v deseti dospělému člověku. Lidé se mu už od dob, kdy byl v batolecích letech, vyhýbají… A jak mají poznat, důvodů je víc než dost. Dunwich čekají zlé a temné události.

Yog-Sototh jest klíčem k bráně, v níž se setkávají sféry. Člověk vládne tam, kde kdysi vládly ony. A ony budou brzy tam, kde dnes vládne člověk. Po létě přichází zima, po zimě léto. Ony čekají, trpělivé a mocné, protože povládnou zas.
( str. 32)

První, co člověka praští do očí, je Lovecraftův úžasný jazyk, který se sice nečte rychle, ale věřte, že přesně za to budete nakonec rádi. Díky útlosti knihy jste při čtení vděční opravdu za každé slovo. Čím blíže se totiž dostáváte k děsivému tajemství rodiny Whateleyů, tím více si přejete, aby příběh byl delší. A čím zběsileji listujete stránkami pod světlem stolní lampičky, tím podezřeleji koukáte na stíny u dveří a přísaháte, že vám něco připomínají…

Ano, ano, ta už zmiňovaná atmosféra. Poněkud nezvyklé, ale o to intenzivnější chvíle budete prožívat ve chvíli, kdy vám začne docházet, že tady se nebudete bát tím nejasným strachem z duchařin, kdy máte strach z pouhého šatníku. Ne-e, v Dunwichi se dějí hodně velké věci, hodně velké… A nebojíte se, že vám někdo/něco ublíží, ale už jen pouhé představy, že někdo/něco takový(ého) existuje.

A kdo ví, možná se tohle krátké dílko stane vaším oblíbeným hororem. Možná. Mně ještě pár restů zbývá, takže nebudu zbrklý a počkám, až budu mít načteno, jedno ale vím už teď – Dunwichská hrůza je snad nejlepší možný začátek pro čtení Lovecraftových děl. Osobně bych nemohl být spokojenější. Zároveň mě ale ještě čekají věci jako Volání Cthulhu nebo V horách šílenství, takže vrchol autorovy tvorby ještě nemám za sebou a těším se jak malé děcko.

90 %

Více recenzí najdete na: dave-bukowski.blog.cz