Lidstvo se snaží o zapomínání...

recenze

V historii lidstva jsou momenty a situace, které určitým způsobem ovlivní životy budoucích generací. Za největší a nejtragičtější období v naší nedávné historii se dá zcela jistě považovat druhá světová válka, která s sebou mimo padnuvších válčících vojáků přinesla kolem šesti milionů hromadně vyvražděných Židů a další miliony lidí určitého etnika či náboženství. Nejhorší je fakt, že za každým číslem je skryt lidský život, který byl zcela zbytečně zmařen. Již z tohoto důvodu bychom neměli podlehnout naší největší chorobě, zapomnění. A tak nadešel ten správný čas na znovu připomenutí a zároveň varování. Začátkem letošního roku vyšlo v nakladatelství Epocha třetí vydání knihy Miloslava Moulise a Romana Cílka s názvem Zapomeňte, že jste byli lidmi… jejíž podtitul zní - Nacistické koncentrační tábory - symbol barbarství.

Miloslav Moulis (zemřel roku 2010) byl v roce 1940 zatčen gestapem a vězněn v několika věznicích a koncentračních táborech (mimo jiné i v Osvětimi, ze které povětšinou nebylo návratu). Po osvobození pracoval jako novinář a vydal řadu knih s tematikou odboje za druhé světové války. Roman Cílek (píšící i pod několika pseudonymy) patří k velkým jménům literatury faktu. Vydal několik knih, z nichž mnohá získala ocenění. Jeho parketou jsou novodobé dějiny a jejich zákulisí. Tito dva autoři společně napsali několik děl týkajících se problematiky druhé světové války.

Zapomeňte, že jste byli lidmi… kloubí faktografické kapitoly s osobními příběhy a nevšedními osudy. Kapitol je celkem šest a mezi každou z nich je vložen jeden osud (těch je stejně jako kapitol, šest). O úvodní slovo, které je poznamenáno osobními ztrátami, se postaral Roman Cílek. Epilog je oproti tomu obecnějšího a nadějeplného rázu.

Publikace je obohacena o osmačtyřicet stran historických dobových fotografií, z nichž některé vyvolají silné mrazení v zádech a vženou slzy do očí. Fakta a příběhy doplňují i různé černobílé nákresy půdorysů daného koncentračního či vyhlazovacího tábora. Čtenář si pak může lépe představit, v jakých podmínkách uvěznění žili.

Rozhodně se nejedná o odpočinkovou četbu, samotné téma je náročné a faktografické údaje vyžadují čtenářovu plnou koncentraci. Já osobně jsem zvládla přečíst další dvě knihy, než jsem se dostala na konec této. Velmi často jsem totiž potřebovala myšlenkami zabloudit někam pryč od všech zvěrstev, která byla tenkrát páchaná a považována za samozřejmosti.

“K upevnění mého přesvědčení,” řekl pod přísahou, “že se nacionální socialisté zabývají myšlenkou vytvořit jakési soustřeďovací, tedy koncentrační tábory jako prostředek k potlačování a ponižování opozičních sil, jsem dospěl v prosinci 1932, kdy mi to bylo v soukromém rozhovoru potvrzeno přímo ústy jednoho z předních nacistických činitelů. (Str. 25)

Spousta čtenářů jistě ocení vylíčení některých soudních procesů takzvaného Norimberského procesu. Během něho byli několik let po válce souzeni hlavní představitelé nacistického Německa, proti nimž vypovídaly nejen písemné dokumenty (které nebyly včas zlikvidovány), ale hlavně přeživší oběti v roli svědků. Je až k neuvěření, že spousta hledaných představitelů žila po válce naprosto normální život poté, co jich osobně tolik nenávratně zničili… Některá názory a vysvětlení vám možná budou rvát srdce, ale je zapotřebí, abychom si toto smutné období neustále připomínali.

Když Heinrich Himmler začal v polovině třicátých let budovat tajnou státní policii, tedy gestapo, musel využít i jedinců, kteří by se v běžné policejní praxi nemohli dostat výš, protože jim chyběly nezbytné charakterové i odborné předpoklady. (Str. 176)

Na této knize je zajímavé, že pochází z rukou českých autorů, kteří mají nějaké osobní zkušenosti či zážitky z této doby. Je zde popisováno velké množství koncentračních táborů, o některých z nich možná budete slyšet poprvé, neboť se o nich příliš často nemluví.

O druhé světové válce a holocaustu toho mám načteno hodně, ať se jedná o faktografické knihy nebo životní příběhy přeživších. Doposud jsem však nečetla žádnou takovou knihu jako je právě Zapomeňte, že jste byli lidmi… Je to opravdu silná káva díky kombinacím faktů, příběhů a výpovědí. Dočetla jsem se i o podzemní továrně nazvané Richard, která se nachází u nás v Litoměřicích, které je věnována dokonce jedna samostatná kapitola. V dalších publikacích jsou o ní pouze okrajové zmínky, ale zde autoři rozepsali. Neměla jsem žádné tušení o tom, že tato podzemní továrna zabírá kolem 30 kilometrů pod zemským povrchem. Jistě jsem si obohatila své poznatky a seznámila se s dalšími statečnými lidmi, kteří měli štěstí v neštěstí.

Zapomeňte, že jste byli lidmi… je určena velkému čtenářskému okruhu. Na své si nepřijdou jen historičtí badatelé, ale i běžní čtenáři, které toto téma zajímá. Dle mého názoru by tato kniha měla spadat do seznamu povinné četby žáků základních a středních škol, neboť je velmi důležité mít na paměti tuto tragickou část našich dějin. Není totiž možné, abychom dělali, že se vůbec nic nestalo a zapomenout tak na ty miliony životů, které přišly vniveč díky někomu, kdo měl v hlavě konkrétní nacistický záměr.

Název knihy koresponduje s tím, čeho se nacisté snažili na uvězněných dosáhnout - snahou o to, aby zapomněli, jaké to je být člověk a vydat se napospas všem svým strachům a nočním můrám. Strachu z toho žít dál…

Obálka nejnovějšího vydání této faktograficky osudové knihy je děsivá, avšak pravdivá. Ve všech třech případech se o ní postaral Josef Kroupa, ale pouze u dvou z nich použil historicky dochované fotografie, které hrůzu koncentračních a vyhlazovacích táborů ještě více zdůrazňují. Čtenáři není mazán med kolem pusy, je mu ve své surovosti a skutečnosti předloženo to, co ho při čtení této publikace čeká - návrat do tehdejších pekel na zemi.

Komentáře (0)