Lidé v Barceloně 14. století

recenze

Tak tohle byla opravdu jízda.
Hned na začátku knihy se dostáváme na svatbu bohatého rolníka Bernata, který je nejlepší partie z okolí.
Myslím, že neprozradím moc, když řeknu, že od této chvíle už nikdy nebude nic tak, jak si Francesca a Bernat představovali...
Francesca porodí syna Arnaua, ale život se s nimi vůbec nemazlí. Ani s ním, ani s jeho rodiči... Bernat se rozhodne zachránit Arnauovi život, nechá majetek majetkem a uprchne s miminkem v náručí pryč od zla, které je kolem nich-do Barcelony. Bernat ví, že když přežijí rok ve městě, přestanou být uprchlíky a budou volní.
Bernat riskuje vše a uteče do Barcelony za svou sestrou, ale její manžel z toho vůbec nemá radost a snaží se Bernata a Arnaua zbavit...

Kniha na pozadí historických událostí vypráví o životě obyčejných lidí a také o stavbě honosné katedrály, která trvala několik desítek let.

V knize najdeme mor, nemoci, inkvizici, nerozhodného krále, chtivou církev i všehoschopné šlechtice...

Jediné, co mi na knize hodně vadilo, byla černobílost postav. Šlechta a církev byli černí, všehoschopní s absolutním nedostatkem emocí a empatie. Typičtí padouši. Na druhé straně obyčejní lidé včetně Židů byli hodní, milí, skromní a ochotní vždy pomoct...

Příběh Arnaua, jeho rodiny a přátel byl jako na houpačce, chvilku bylo všechno fajn, pak se něco stalo a tak stále dokola.

Kdo zná historické knihy, ví, že život ve středověku vůbec nebyl jednoduchý... neustále to byl boj o život. Aby měli co jíst, aby nechytili mor, aby si jich nevšiml nějaký mocný šlechtic... Nechtěli toho mnoho, jen mít kde spát a trochu toho jídla. Hlavně, když byla nějaká práce...

Ale proti hrdinům tohoto příběhu ze všechno spiklo...

Bylo mi moc líto Arnaua, Bernata, Francescy, Marie, Aledis, ale nakonec i Joana...

Ale ta církev... :/

Komentáře (0)