Láska mezi literaturou a životem

recenze

Plachetnice na vinětách (2020) / sowatson
Láska mezi literaturou a životem
Dnes to bude jiné. Neprofesionální, přiznaně dojmologické. Je pro mě těžké hodnotit Hájíčkovu novou knihu. Považuju ho za jednoho z mála opravdových českých spisovatelů a podepsaný výtisk předchozího románu Dešťová hůl má pro mě velkou cenu. Podobné docentky literatury, jako je hlavní hrdinka knihy Marie Solecká, mě na vejškách učily interpretovat romány všemi možnými způsoby, a přesto cítím, že bych to dělat neměl. Že v Plachetnicích na vinětách je toho spousta, co mi zůstalo skryto, co se svými dosavadními zkušenostmi nemůžu pochopit. Zatrhával jsem si při čtení pasáže, které mě zasáhly a které bych si chtěl vypsat jako citace. Při zpětném listování jsem zjistil, že bych opsal půlku knihy. Nechce se mi redukovat Hájíčkovo sdělení do pár chytráckých vět v recenzi. Ale zároveň si říkám, že pokud se o to teď aspoň nepokusím – nepojmenuji pro sebe svůj momentální čtenářský zážitek –, bude mě to mrzet. Takže…

Knihu jsem četl hodně pomalu, jako se upíjí dobrý nápoj, jehož ve sklence moc není. Netáhl mě kupředu příběh jako spíš to, co se nacházelo za slovy. Příběh se mi dokonce zdál místy klišovitý. Zároveň jsem si uvědomoval, že s klišé Hájíček záměrně pracuje. Jeho Marie dokáže obehrané příběhové vzorce rozpoznat a uráží ji, když se ji lidé pokoušejí obsadit do rolí, co nechce hrát. Opuštěná manželka, odrodilá dcera, starší milenka… Na druhou stranu se mi zdálo, že Marie své okolí přeinterpretovává. Dosazuje za jejich projevy hlubší významy, než tam skutečně jsou. Často se tak dostává do komunikačních situací, které vyznívají jalově.

Největší problém jsem měl s Mariinou sestrou Veronikou. Připadala mi jako nevyspělá osobnost, neschopná přijmout zodpovědnost, vždy hledající vinu na straně druhých. Bylo to podle mě tím, že jako starší dcera byla napasována do role syna, pokračovatele rodu, a nemohla se u ní plně vyvinout ženskost. Marie to dokázala, vyvzdorovala si to a podržela. Mohla z toho čerpat svou vnitřní sílu.

Další nedospělá postava byl Mariin exmanžel Luboš, muž v neustálém napětí, které jediné ho udržovalo ve hře. Luboš se celé to rozvodové klišé pokusil završit škemráním o návrat. Ulevilo se mi, že Marie nejen nepodlehla, ale že ho poslala do hajzlu ve velkém stylu.

Podle mě ji ovlivnilo setkání s mladým Hanzalem. Tuhle cynickou figurku jsem si naopak zamiloval. Přišlo mi na ní něco silně spisovatelského, jak si tak seděl před obrazovkou, všechno hodnotil, dělal soudy, aniž by se světa doopravdy dotkl, poznal ho. Takový architekt Matrixu. Pokoušel se povznést nad ta upachtěná dramata a neuvědomoval si něco důležitého – že ať je ta shakespearovská láska a s ní spojené trápení sebevíc obehrané, vždycky bude lidské. A člověčina smrdí, nebo voní?

Marie se pohybovala v nějaké své komfortní zóně. Zdálo se, že je z ní vytažena proti své vůli a vlastně vnějšími událostmi – manželovou nevěrou. Ale podle mě už se duševně dostala do bodu, kdy by stávají stav nebyl udržitelný. Zkrátka se přerostla, jenže to sama o sobě ještě nevěděla. A tak musela prožít ten turbulentní rok, který by si ani nevymyslela (musel jí ho vymyslet autor), aby to začala chápat. A skutečně, v závěru skutečně dochází k něčemu jako smíření se s tím, že odteď to bude jinak. Že neovlivní například to, že se na ni starousedlíci z její rodné vesnice dívají jako na mimozemšťana, ale může ovlivnit svůj přístup. Může se nad vše povznést jako ten papírový drak nad letištěm.

Chtěl bych napsat ještě o tisíci dalších věcí, co se mi na Hájíčkově románu líbily. O řemeslně vynalézavých způsobech retrospektivy. O studni plné flašek evokující nevědomí, pod jehož dekl házíme, za co se stydíme. O neuvěřitelné autenticitě rozhovorů Marie s dcerou Lenkou a o jemnosti, s jakou se Marie snaží Lenku směrovat, aby se vyvarovala matčiných chyb a zároveň aby si mohla život sama prožít. O surreálnu až absurdnu naivního mistra malíře – Mariina otce.

Chci dál pomalu upíjet takové plnohodnotné romány, jako píše Hájíček, a zároveň se cítím nezpůsobilý k tomu je číst. Dostatečně nevyspělý k tomu o nich psát. Takže…



Tato recenze je součástí mého zkoumání současných bestsellerů na knižním trhu. Na blogu procbestseller.blogspot.com ji předchází články o nejprodávanější české beletrii za roky 2019 a 2020.

Komentáře (0)

kniha Plachetnice na vinětách recenze