Domácký thriller: svižně a přehledně

recenze

Manželé odvedle (2017) / sowatson
Domácký thriller: svižně a přehledně
„Anne cítí, jak se jí v žaludku bouří šťávy a zvolna stoupají do krku.“ Tak zní první věta románu Manželé odvedle od Shari Lapeny. Věta nás seznamuje s jednou z ústředních postav a rovnou uvádí, že Anne má nějaký problém. Věta vyvolává otázky: Proč Anne pila? Proč alkohol špatně snáší? Vzápětí se dozvídáme odpovědi: Anne je maminkou půlroční Cory, odvykla alkoholu, toto je její první večírek po dlouhé době. Je na něm bez dcery.

K věci
Už od prvních vět, odstavců, od první kapitoly se tedy začíná rozvíjet hlavní dějová linka: žádný zbytečný úvod, navození atmosféry, nic takového… Lapena jde rovnou k věci. Manželům Marcovi a Anne Contiovým vybouchlo hlídání, takže Cora je doma sama. Naštěstí je večírek „jen“ přes zeď; jsou na návštěvě u sousedů, dceru kontrolují pomocí zvukové chůvičky a po půlhodině se střídají na kontrole osobní. Cora je nakrmená, přebalená, uložená, spinká. Co by se mohlo stát? Inu, už od první kapitoly je jasné, že se stalo nejhorší: dívenka zmizela.



Morální dilema
Měli právo ji takto nechat samotnou? Z pohledu rodiče dcery, který má první rok s miminkem v živé paměti, bych na jejich postupu neshledal nic závadného a považoval bych ho rovněž za bezpečný způsob, jak aspoň na chvilku vypadnout z „plínkového kolotoče“ a bavit se podospělácku. Na druhou stranu je zcela pochopitelné, že po návratu k prázdné postýlce si to Anne vyčítá a vyčítá to i svému muži Marcovi.
Na scénu nastupuje policie. Dle autorského medailonku Shari Lapena pracovala jako právnička. Přesto čtenáře nezahlcuje podrobnosti kriminalistického pátrání jako v nějaké proceduální krimi. Bez základního povědomí o policejní práci se to sice neobejde, ale v zásadě převažuje „uživatelsky přívětivý“ model, kdy s rodinou komunikuje jeden hlavní vyšetřovatel: detektiv Rasbach. Má sice pomocníka Jenningse, ale klidně by se bez něj mohl obejít a sólovat jak Columbo. Pátrání rodiny a policie nejde vždy souběžně. Jako čtenáři sledujeme spíš to, co se děje doma.



Více postav netřeba
Lapena vypráví s naprostým minimem postav, jenž je k posouvání příběhu kupředu ještě možný: ústřední manželská dvojice, pak onen pár od vedle, u nichž byli na večírku, Annini rodiče, kteří podporují svou zhroucenou dceru. To na začátku stačí. Když později vyjde najevo, co se s Corou stalo, přibudou další, ale opět jen v míře nezbytné. Vedlejší postavy, jako jsou vyslýchaní lidé z okolí a historie Contiových, se v knize jen mihnout, většinou stačí jedna scéna a je jasné, že se k nim vracet nebudeme. Splní svůj jednoznačně určený účel: svědectví, vysvětlení apod.
I ty hlavní postavy mají jen pár určujících vlastností, nejde o hlubokou psychologickou sondu do jejich niter, spíš jsou to vlastnosti dynamické, které jsou důležité pro příběh a posouvají ho kupředu; kdy to řeknu hodně jednoduše: každý má nějaké tajemství. Čtenář jen váhá, které z oněch tajemství má zároveň souvislost se zmizením malé Cory.



Svižně a TEĎ!
Vypravěč vidí všem postavám do hlavy, ale ne v jednu chvíli. Střídají se perspektivy jednotlivých postav, nejčastěji jsou to Anne a Marco. Formálně je takový předěl signalizován řádkovou mezerou. Dochází k dělení už tak krátkých kapitol (5–10 stran) na ještě kratší části (cca 2–3 strany). Vyprávění chvátá kupředu.
Vypráví se v přítomném čase, respektive v čase budoucím, protože převažují slovesa dokonavá, která mají v přítomnosti tvary budoucích časů: posadí se, vejde, ukáže apod. Jaký dojem to ve čtenáři vyvolává? Jsme přímo na místě činu, sledujeme jako v přímém přenosu, co děje, a jsme napnutí, co se stane. Někomu to může připadat laciné, ale psát takto thriller, pro nějž je vyvolávání napětí základním úkolem, pomáhá autorovi s těžkou prací, jakou je udržování čtenářovy pozornosti.



Přehlednost především
Většinou z první věty každé části poznáme, skrz kterou postavu právě děj vnímáme. Její jméno tam bývá explicitně zmíněno, a to rovnou v podmětu („Anne sebou trhne“). Pokud to není formálně podmět (1.pád), je tato osoba stejně v roli toho, kdo je aktivní anebo komu se něco děje („Anne připadá, že…“). Jen výjimečně se objeví část kapitoly, v rámci níž se perspektivy střídají. Jsou to buď osoby spřízněné (manželé) nebo nacházející se v jedné místnosti; takže to stále působí přehledně.
Postavy jsou důsledně označovány jedním a tímtéž jménem. Není třeba jednou Marco a podruhé třeba pan Conti nebo tatínek. Rodinní příslušníci a známí jsou označováni křestními jmény (Richard, Alice, Cynthia…), lidé mimo tento okruh příjmeními (detektivové Rasbach a Jennings).
Přehledné jsou i dialogy a zásoba uvozovacích sloves pestrá. Vedle nejčastěji užívaných „řekne“ a „zeptá se“ také: přitaká, rozvzlyká se, ujistí ji, oznámí, odvětí, protestuje, ozve se, vyhrkne, přisvědčí… Čtenář nepochybuje, kdo mluví a jak to říká. V tomto směru ho autorka nijak nemate.



Použití kurzívy
Díky tomu, že vypravěč vidí všem postavám až do žaludku a s dějem nás seznamuje jejich prostřednictvím, takřka pro něj odpadá nutnost vypomáhat si vnitřními monology. Pro myšlenky, které postavy říkají samy sobě, si vystačí s graficky nijak nesignalizovanou polopřímou řečí: „Položí bodýčko na pult, neměla by na něj radši sahat.“ Opět, jen výjimečně, když nás chce beze změny seznámit přesně s tím, co se postavě honí hlavou, použije zvýraznění dané pasáže kurzívou: Možná, pomyslí si Rasbach, mluví pravdu. Pár nedůsledností v tomto systému tam ale je. (Pozn.: Snad nejdůslednější literární řemeslník v tomto směru, jakého jsem četl, je Dan Brown, u něhož vždy 100% poznáme, co si Langdon pouze myslí.)
Kurzíva se také používá pro zdůraznění určitých částí vět, kde měla autorka pocit, že by nestačilo pouhé aktuální členění výpovědi neboli vhodný slovosled. S tímto pomocníkem však šetří.



Přiznaná thrillerovost
Kniha si nehraje na něco co není: není realistickou detektivkou (viz výše) a není ani psychologickou prózou (byť si z obého něco bere); je thrillerem a je na to přiznaně hrdá, hlásí se i k takovým klasickým prvkům žánru, jako jsou cliffhangery na konci kapitol, tedy jakési dílčí otevřené konce, které mají čtenáře nutit číst dál a dál.
Realisticky působí thrillerové drcení postav „v hmoždíři“. Na začátku dostanou takovou sodu, že už to snad nemůže být horší, ale ono to horší je: s každým dnem, každou hodinou, kdy jejich dcera není zpátky doma. Dostáváme se s Marcovi a Anne až na kost, ba až na kostní dřeň. Jsou v situaci, kterou by nikdo soudný nechtěl zažít, ale zároveň nás jako čtenáře baví sledovat, kam až jsou schopní zajít. Nepřestáváme jim svým způsobem fandit, protože si dovedeme představit, že není nic horšího než být rodič, který neví, kde má dítě a zda vůbec ještě žije.



Závěrečný zvrat
Přebal knihy slibuje napětí až do překvapivého zvratu na poslední stránce. A tento slib není planý. Možná to působí už opravdu přehnaně, ale to, co se stane na úplném konci, poté co je vše vlastně vyřešeno, mi přijde logické, přirozeně vyplývající z děje a z náznaků, které Lapena v průběhu celé knihy rozesívala. Mně to nenaštvalo, ale chápu, že řada čtenářů si může říct: „Tak tohle ti nezblajznu, Shari, to už je moc.“
Od vydání Manželů odvedle poslala Kanaďanka Shari Lapena do světa každý rok jednu novou knihu. Zřejmě jí to píše, našla svůj styl i své publikum. České vydání Lapeniny čtvrté knihy s názvem Jeden z nás je plánované na květen 2020.

Komentáře (0)

kniha Manželé odvedle recenze