Láska jako z románu

recenze

Ať už ženy, nebo muži, všichni hledají lásku podobnou těm ze zamilovaných románů. Elizabeth Bennet, dokonce i Jane Eyre to měly nakonec dobře zařízené. Američanka Anna je úplně jinde. Manželství ji nenaplňuje, ve své domácnosti pod nádherným švýcarským nebem a dech beroucími vrcholky hor se dusí. Stýská se jí po její rodné vlasti, lidech a věcích, které tam zanechala a nesnáší svůj nudný život. A tak se to podobně jako Anna Karenina, nebo Emma Bovary rozhodne vyřešit po svém.

Všichni ty ženy známe. Kontroverzní odpůrkyně systému, co od počátku věků nadzvedávají společnost ze židlí. Anna není jiná. Vlastně je stvořeno pro to, aby se čtenář bouřil. Někdo si z ní může vzít to, že nikdy není pozdě na změnu, jiný ji označí za ženu, co si neváží toho, co má a kazí si život něčím, o čem sama pochybuje, že jí přinese štěstí. Téma je už předem předurčené k diskuzi, jde jen o to jej dobře zpracovat a zbytek na sebe dlouho nenechá čekat.

„Když člověk udělá chybu, dá se to považovat za přehlédnutí. Udělá-li ji podruhé, je to už vážnější a měl by se nad sebou pořádně zamyslet. Ale potřetí?“

Mezi psychologickými romány a světovou literaturou obecně se Hausfrau může řadit mezi ty lepší. Autorka vytvořila skutečný profil ženy v domácnosti, který by se hravě dokázal stát skutečností, ne každému se však musí nutně líbit. Mě samotnou ohromuje jeho brilantní vypodobení, ale ztotožnění se s hlavní hrdinkou chybí. I když to bylo jistě předem naplánované, Anna se mi neskutečně hnusila. Jako manželka, i jako člověk pro mě selhávala, na druhou stranu jsem ji velmi litovala a chtěla, aby měla možnost být šťastná – i přes to, že si svou životní dráhu v podstatě zvolila sama.

Jako se vším jiným v této knize, je hned od začátku nutné se se stylem Jill A. Essbaum popasovat. Syrovost a téměř až násilnost provází celý děj. Ať už se to týče myšlenkových pochodů Anny, každodenních zážitků, nebo utajených sexuálních hrátek, vše je otevřené, nepřikrášlené, depresivní a velmi, velmi reálné. A přesto je tento příběh nějakým zvláštním způsobem fascinující…

„Jaký je rozdíl mezi touhou a potřebou?“
„Touha vás obohacuje, ale nemůžete-li ji naplnit, přežijete to. Potřebu naproti tomu uspokojit musíte.“ Lékařka se na okamžik odmlčela a pak dodala: „Když nemáte to, co potřebujete, je s vámi konec.“

Ačkoliv je kniha relativně tenká, nečte se snadno. Text si často musíte porcovat, Annu si instinktivně příliš nepřipouštět k tělu a snažit se zůstat nad věcí. Ale protože žádný odstup v tomto případě není dostatečný, pocity vás stejně nakonec smetou jako lavina.

Nejedná se o žádný akční román, dokonce ani o červenou knihovnu, spíš než cokoliv jiného to celé působí neslaně, nemastně a z Annina pohledu i nudně. Ve stejném pracovním tempu jako Anna a její radosti budete číst i vy a postupně odkrývat tajemství jejích vztahů i celé rodiny. Bruna, jejího manžela, kterého miluje a přesto nesnáší, jejích dětí, její domácnosti a všeho za čím se žene, co chce a po čem touží.

Hausfrau si mohou přečíst úplně všichni. I když se třeba muži v Anně moc nezhlédnou, může to pro ně představovat zajímavý zážitek, pro ženy jakbysmet. Kniha vás dostane tísnivou atmosférou, i vnitřními pochody psychicky labilní a znuděné puťky v domácnosti. Ještě nějakou nehezkou chvilku po přečtení vás pak nechá přemýšlet o všeobecně přijímaných společenských konvencích, lidském utrpení, které si mnohdy způsobujeme sami a hlavní postavě Anně. Ať už jste jakékoliv věkové kategorie, pohlaví, či vrstvy, román vám bude mít co říct.

Komentáře (0)