Křížem krážem po Křižovatkách

recenze

Tony Spencer, člověk, který vás má na háku. Jste mu ukradení. Je mu to prostě fuk. Tečka. Nemá důvod zaobírat se nikým a ničím jiným, než je on sám. Je svým středobodem a to mu stačí. Že to vypadá jako nuda? Houby, Tony je tak spokojený. Že vypadá jako sobec a narcis? Možná, co je na tom? Vy mu stejně jen závidíte, jak moc je úspěšný. Už dávno vás prokoukl. Nikoho z vás nepotřebuje!

Jenže Tony se šeredně mílí, každý někoho potřebujeme a zvlášť pak ti, kteří si to myslí nejméně. Co bude takový nezávislý muž dělat, když uprostřed své nedobytné rezidence zkolabuje? Bude jen slintat do koberce a litovat svých rozhodnutí? Možná. Naštěstí osud k Tonymu nebyl až tak krutý a nenechal ho zemřít. Skoro.

Tenhle nezávislý muž se stává naprostou troskou závislou na přístrojích. Upadnout do kómatu není žádná sranda. O to horší to pak je, když jsou vaše vyhlídky na přežití hodně blízké nule.

A pak se Tony probouzí. Má pocit, že už je mrtvý a pravděpodobně se dostal do pekla. Tak otřesné místo by asi v nebi neměli. No každopádně je to celkem šok – on čekal, že smrt je konec a basta. Nic víc, žádná after party ani účtování hříchů. Inu člověk se pořád učí a pořád na něho čekají nová překvápka. Třeba v podobě starého muže – jeho průvodce. Od něj se taky Tony dozví, že zatím mrtvý není. Jenomže co není, může být. Tony má svůj život ve svých rukách. Záleží jen na něm, jestli z toho zpustlého, rozbořeného místa dokáže vypěstovat rozkvetlou zahradu. ON ho povede, ale pouze povede.

To všechno, co Tony Spencer prožívá, je tak trochu ujeté – přece jen usídlit se v hlavě postiženého kluka se vám každý den nestává. A taky se vám každý den nestává, že zatím co vaše tělo hnije na nemocničním pokoji, vaše vědomí si klábosí s Bohem. Zkrátka některé věci jsou na racionálně založeného člověka příliš.

Jenže! Co my racionálně založení lidé víme? Byl jste někdy někdo v kómatu? Prožil jste někdo klinickou smrt? Astrálně jste cestoval? Nebo se vám třeba jen zdálo o Bohu? Někdo si řekne, že vám blbne fantazie a podvědomí, druhý bude oponovat a věřit, že je to skutečnost. Kdo má pravdu? Možná oba. Možná je to tak složité, že to prostě pochopíme, až přijde ta správná chvíle. Nejspíš až sami budeme sčítat své hříchy.

Ehm, kdo z vás je bez viny? Prosím, hoďte kamenem. Nikdo? Já to věděla.

A přesně na to chce Young upozornit. Chce nám prostřednictvím svého příběhu ukázat, že nikdo z nás neví, co ho čeká. A že nikdo z nás nežije tak, že by si mohl být jistý, že pokud je život po životě, projde bez úhony. Young nechce, abychom se začali modlit a věřit v Boha. Ne, on chce, abychom se sami nad sebou zamysleli. Chce, abychom věřili v život, který žijeme – abychom ho nepromarnili.

Leč jsem dlouhé roky navštěvovala církevní gymnázium, nejsem věřící a nikdy jsem nebyla. Počkat, jak že se definuje věřící? Že si myslím, že na obláčku sedí děda s dlouhým vousem? Nebo že prostě věřím, že je něco nad námi, mimo nás? Ať si Křesťani mají svého Boha, ať si Buddhisti mají svého Buddhu, ať si Jediisti věří v Yodu. Myslím, že je to jedno, myslím, že podstatná je samotná víra. Neboť jak se říká, víra tvá tě uzdravila, ne?

Zkrátka bych řekla, že v něčem takovém je smysl Křižovatek, mají nám otevřít oči. Sdělují nám, že i když je fajn, stát pevně nohama na zemi, občas to chce povyskočit a snažit se létat.

A na závěr taková malá poznámka od komiksového maniaka. Tony Spencer, sobec, narcista boháč. Tony Stark, sobec, narcista boháč. Asi náhoda, ale milá.

Komentáře (0)